Úkol sezóny: skoncovat s nepolitikou

Daně? Důchodová reforma? Nákup stíhaček? Národní zájmy? Jaké je hlavní zadání červnových parlamentních voleb, pátých (nepočítáme-li ty senátní) od listopadu 1989?

Význam hospodářských témat je nesporný, leč v kontextu faktu, že se v této zemi dosud nerozhodl boj o definitivní podobu politického systému, relativně podružný. Boj, který zuří mezi nejvyššími představiteli státu už přes celé jedno desetiletí, proti sobě staví dvě protichůdné koncepce: novátorskou koncepci nepolitiky, zastupovanou dědici Občanského fóra v čele s prezidentem Havlem, a klasický parlamentarismus, k jehož obhájcům se vedle Václava Klause v průběhu let přiřadil i Miloš Zeman.

Ne náhodou si dnes Václav Klaus rozumí lépe s Milošem Zemanem než například se svými na první pohled programově bližšími kolegy z Unie svobody. Pro Klause a Zemana jsou středobodem politického systému pluralitní volby; Unie svobody díky okolnostem svého vzniku i vazbami na Hrad naproti tomu tíhne spíše k nepolitickému pojetí politiky.

V nepolitice spoluurčují politiku státu různá formální i neformální uskupení spojená s médii a dalšími vlivnými lobby, nad nimiž stojí nezpochybnitelný Vůdce z Boží milosti. Václav Havel dodnes nostalgicky sní o letech 1990-92, kdy o tom, kdo bude zastávat jaký mocenský post, rozhodoval jen a jen on. Bohužel je na něm až příliš znát, nakolik by si přál návrat téhle praxe; pokusu o její obnovu po “sarajevském atentátu” z prosince 1997 odzvonilo už v předčasných volbách v následujícím roce.

Nepolitika, třebaže neobstála v žádném volebním klání po roce 1990 (1992 – debakl Občanského hnutí, 1998 – neúspěch nové, na “nepolitickém” principu vytvořené Unie svobody), se nám neustále vrací zpět zadními vrátky. Je to tím, že vedle moci parlamentní a vládní funguje v Česku paralelní mocenský propletenec kulturních institucí, tzv. veřejnoprávních médií a části akademické obce, zaštiťovaný samotným prezidentem.

Jeho síla se v posledních letech projevila nejméně dvakrát v podobě umně zorganizovaných povstání proti politikům. Na konci roku 1999 to byla “studentská” výzva Děkujeme, odejděte, o rok později krize v České televizi. Oběma se za vydatné mediální podpory podařilo zaplnit Václavské náměstí rozhořčenými masami, chyběla jim však koncovka. Bylo zajímavé sledovat nelíčený údiv na tvářích “studentských vůdců”, kteří odmítali pochopit, proč Klaus ani Zeman nevyslyšeli lid, nesklapli podpatky a neodešli do propadliště dějin. Podobně překvapení se na počátku loňského roku zdáli televizní vzbouřenci, když po jejich slavném vítězství nepřešla veškerá moc v ČT do rukou revolučních výborů nadřazených i řediteli, ale konal se “jen” návrat k předcházejícímu statu quo s vlivem místních bratrstev. Zopakovat podobný scénář další rok se věrozvěstům nepolitiky, již se z nedostatku jiného programu ohánějí morálkou (tím připomínají evropská fašistická hnutí 20. století), nepovedlo.

Z hlavních rysů uvedených akcí lze poměrně snadno vyčíst, že nepolitika je lehce modernizovanou verzí marxistické teorie permanentní revoluce. Stejně jako u marxistů není samoúčelem, nýbrž nástrojem k uskutečnění nadvlády jedné skupiny obyvatel nad druhou. V prvním případě měla připadnout všechna moc dělnické třídě v čele se svým předvojem, komunistickou stranou, v druhém občanské společnosti vedené umělecko-publicisticko-veřejnoprávně-hradním souručenstvím. Těmi, kdo se pokud možno nemají dostat ke slovu, jsou řadoví občané.

Více než dvanáct let po sametu je nejvyšší čas pohřbít duchy nepolitiky, kteří pod rouškou líbivých hesel vedou zarputilý boj s parlamentní demokracií. Proto by nejlepším řešením volebního rébusu byla “velká” koalice mezi ODS a ČSSD.

Mladá fronta Dnes, 1. 6. 2002