Tajemství bruselského Zámku
VLIV EVROPSKÉ UNIE NA NAŠE ŽIVOTY NEZADRŽITELNĚ STOUPÁ
Kdybychom měli dnes hledat přibližnou polohu Kafkova Zámku, situovali bychom jej nejspíš do Bruselu. Právě tam se nachází palácový komplex s kilometry chodeb, kde za nekonečnými řadami dveří úředníci za stoly obtěžkanými stohy papírů pečlivě sepisují svá nařízení a předpisy – pro celou Evropu. Zámek je to podobně nedostupný jako ten z románu Franze Kafky: u řady nepopulárních kroků ministři národních vlád s pokrčením ramen poukazují na nařízení shora. A sotva jej občanům přiblíží vlastní volení zástupci v Bruselu; ani čeští europoslanci nemají komplexní přehled o všem, co přichází ze Zámku, navíc jsou dobře placeni za to, aby před jeho branami drželi stráž.
Vyhodili je dveřmi, vrací se oknem
Počátkem října dokončili právníci návrh „zjednodušené“ smlouvy, která má nahradit evropskou ústavu odmítnutou před dvěma lety Holanďany a Francouzy v národních referendech. Z euroústavy zakládající mezinárodněprávní subjektivitu unie převzal nový návrh mnohé, mimo jiné zavedení funkcí evropského prezidenta a ministra zahraničí nebo způsob hlasování, oproti dosud platné smlouvě z Nice zvýhodňující velké státy.
Zjednodušený návrh, ve skutečnosti nepříliš kratší než původní euroústava, mají 15. října projednat evropští ministři zahraničí v Lucemburku a o tři dny později hlavy států a premiéři na summitu v Lisabonu. Vedle tradičního potížisty Velké Británie zatím své výhrady k textu vyjadřuje jen Polsko bratrů Kaczynských. Představitelé ODS v uplynulých letech euroústavu hlasitě kritizovali, k novému návrhu však mlčí; je to proto, že by z něho zmizely všechny pasáže, které jim byly nejvíce proti srsti? Ale kdeže.
Zástupci současné nejsilnější vládní strany se za poslední roky stačili zabydlet v bruselském labyrintu a pochopili, že výhodnější než se oddávat donquijotovskému boji s větrnými mlýny je využívat přečetných výhod, jež poskytuje; i oni, jejich přátelé, příbuzní, manželé a milenky, mohou najít své uplatnění v tamním soustrojí a celoevropském přerozdělovacím kolečku. Vůdčím činitelům ODS, jako v minulosti zástupcům jiných národních stran, se dostalo též diskrétního poučení o slibných perspektivách pro sebe samé, zařadí-li se do „hlavního evropského proudu“, v podobě kariér v Komisi po eventuálním nezdaru na domácím kolbišti, mimo dosah nepřátelských médií; novináři působící v bruselském podzámčí byli dávno formou nejrůznějších výhod do jednoho získáni pro „evropskou myšlenku“.
Od mrkve k zelené legislativě
Proces neustálého posilování pravomocí bruselského Zámku se zvolna proměnil v cosi jako přírodní zákonitost. Neviditelní úředníci přitom už dlouho zdáli řídí naše osudy. Legendami opředené jsou smrtelně vážně míněné výnosy o tom, co je mrkev (je červená, válcovitého tvaru a chutná po mrkvi) nebo banán (zde je krom barvy určující zakřivení: začne-li se povážlivě blížit úhlu 180°, přestává být banán banánem). Vedle detailních technických popisů darů přírody tam kodifikují výrobní postupy nejrůznějších komodit, s obzvláštní zálibou v destilátech; v den přijetí do Evropské unie tak z vinět tuzemského rumu muselo zmizet substantivum a zůstal jen osiřelý přívlastek „tuzemský“ (co?).
Někomu se tohle může zdát jako folklór: rum má být z cukrové třtiny a když ho chce někdo dělat z řepy, ať si jej nazve třeba řepák. Významnější dopad na každodenní život lidí má řada jiných věcí přicházejících ze Zámku: jedním z nejnovějších trendů, jejž v podobě rámcových pravidel prosazuje Brusel, je ekologické zákonodárství a především „zelené“ daně. Jejich konkrétní vliv na životní prostředí je sporný (vynalézavá česká domácnost zatížená daní na neekologické uhlí začne do kamen házet pet-lahve naplněné smetím nebo pilinami, pročež naše městečka se místo šedého dýmu zahalí v zimě do dusivého černého). Jistě, z výtěžku ekologických daní se financuje samo tažení proti globálnímu oteplování; jeho bilanci nedokáže nikdo změřit, snadno změřitelná je naproti tomu pozitivní bilance na kontech těch, kdo jej v zájmu nás všech řídí.
De Gaulle kontra Monnet
Zámek samozřejmě nemůže být místem zcela nezávislým na vnějším světě. O jeho moci a prestiži se vždy rozhodovalo zejména v Paříži, v menší míře pak v Bonnu a Berlíně. A byly doby, kdy těžce bojoval o své místo na slunci. Francouzský prezident de Gaulle formující se Evropské společenství pohrdlivě nazýval „machin“ (tentononc). Proti němu stál jiný Francouz, Jean Monnet, přezdívaný Otec Evropy, jehož vliv na evropský vývoj druhé poloviny 20. století byl obrovský, třebaže nikdy nezaujímal žádnou volenou funkci. Ve čtyřicátých letech přesvědčil francouzskou vládu o potřebě plánování a stal se prvním Komisařem pro plán; vedle plánování výroby v jedné zemi snil o tom, že naplánuje osud celému kontinentu, a počátkem padesátých let za tím účelem vydobyl z prachu země zárodek budoucí unie, Evropské společenství uhlí a oceli, účelové sdružení obdařené institucemi, jaké má stát.
Podpisem Římských smluv v roce 1957 začala skutečná evropská integrace. Po celá šedesátá léta de Gaulle všemožně bránil snahám o posilování pravomocí Bruselu a rozpočtovou nezávislost; při jednáních Rady s oblibou praktikoval politiku „prázdné židle“. Výjimkou se stala první významná oblast působnosti Bruselu, společná zemědělská politika, již osobně posvětil, protože byla ušita na míru francouzským zemědělcům. Složitý subvenční systém dotující rolníkům produkci od chvíle, co zemědělské přebytky začaly dosahovat mamutích rozměrů, dotuje rolníky i za to, že se produkce vzdají. Ve svých „nejlepších časech“ pohlcovala společná zemědělská politika plné dvě třetiny evropského rozpočtu a dodnes jich spolkne necelou polovinu. Všichni se víceméně shodují na tom, že je vysoce nehospodárná, potlačuje konkurenci a znevýhodňuje třetí svět žijící převážně z vývozu zemědělských produktů (spíše než aby uvolnil svůj zemědělský trh, podpoří Brusel rozvojový svět finanční podporou, o niž se rádi rozdělí tamní samovládci). Po desetiletích tahanic o reformě, blokovaných zejména Francouzi, se dospělo k rozhodnutí výdaje postupně zredukovat, respektive zpomalit jejich růst.
Evropa, to zní hrdě
V sedmdesátých letech došlo k obratu a moc bruselského Zámku začala sílit. Přičinil se o to radikálně odlišný přístup de Gaullových nástupců, kteří z evropské integrace učinili jedno ze svých hlavních politických témat. Prezident Giscard d‘Estaing inicioval zavedení přímé volby evropských poslanců (až do konce sedmdesátých let zasedali v europarlamentu zástupci parlamentů národních). Na novou samostatnou instituci se nabalila nová byrokracie a v souvislosti s větším formálním zapojením parlamentu do rozhodovacích procesů došlo k dalšímu zkomplikování procedur. Přímá volba měla přiblížit Evropu občanům, leč zkuste sehnat nějakého europoslance a zeptat se ho, jak hájí vaše zájmy v Bruselu; úkol to nebude o mnoho snazší, než kdybyste chtěli vědět po svatém Petrovi, jak hájí vaše zájmy u Pánaboha.
Po Giscardovi, jehož osobním, dodnes nenaplněným cílem od porážky v prezidentských volbách v roce 1981 se stalo obsazení pozice evropského prezidenta, přišel Francois Mitterrand, který se uměl „Evropou“ ohánět jako málokdo jiný. V proslulém tandemu s německým kancléřem Kohlem (média je s lehce homosexuálním přídechem nazývala „francouzsko-německým párem“) prosazovali urychlení evropské integrace, k němuž došlo v 1992 podpisem maastrichtských dohod o Evropské unii. Drobného rtuťovitého francouzského socialistu s velkým a robustním německým křesťanským demokratem nespojovalo na první pohled takřka nic, pevně je však stmelil zájem vybudovat soustátí pod společnou hegemonií Německa a Francie. Evropské integrační procesy postupují vpřed pomalu, ale jistě, a leccos z toho, co chtěli Mitterrand s Kohlem, se tak má realizovat až nejnovější „zjednodušenou“ smlouvou.
Geniální myšlenka Jeana Monneta – cestou hospodářské integrace prosazovat politickou jednotu Evropy – se po počátečních potížích ujala a žije nyní vlastním životem. Zatímco efekt těchto procesů na životy lidí je rozporuplný, politická třída z nich jednoznačně profituje. Už několik desetiletí přední státníci demokratizují evropské instituce, zprůhledňují jejich fungování a přibližují je lidem, zatímco výsledek je právě opačný. Ani sám Kafka by to lépe nevymyslel.
Psáno pro týdeník Euro, nepublikováno (říjen 2007)
