Skandální odhalení

Jak to vlastně je? Byli chartisté dobří a antichartisté špatní, nebo naopak? Chartista-prezident Havel tvrdí, že bychom chartisty nemuseli zas až tak velebit a antichartisty tak zatracovat. Chartista-prezidentský kandidát Pithart mu nadšeně přizvukuje. Odhodlán přijít této záhadě na kloub, rozjel jsem rozsáhlou investigativní činnost kolem signatářů obou slavných provolání: slídil jsem ve sklepích i na půdách Pražského hradu, sněmovny i Senátu, s dlaní u země naslouchali trávě, zda už nezačala růst. Mé úsilí bylo korunováno úspěchem a dospěl jsem ke vskutku převratným zjištěním. 

V hledání mi po pravdě dost píchla (prezidentská kandidátka) Jiřina Šiklová, která v článku Všichni nemohli být hrdiny v Lidovědemokratických novinách z 28. 1. 2002 napsala: (zveřejněním seznamu antichartistů byla) “znectěna skupina významných osobností, určitá elita. Opět je tento seznam oddělil od chartistů a já bytostně nesnáším nesmiřitelné hranice…” 

A jsme u toho. Po složitém pátrání jsem odhalil existenci tajné organizace s názvem Charta-Anticharta, jejíž základní cíl před listopadem 1989 byl dvojí:

a/ boj proti totalitě

b/ spolupráce s komunisty.

Po listopadu, v souvislosti se změnou poměrů v zemi, se tento cíl lehce pozměnil na:

a/ boj proti komunistům

b/ obnovení totality.

Nezbytné personální propojení mezi dvěma veřejnými provoláními zajišťoval Karel Hvížďala, jenž podepsal obě (o jeho významné pozici v organizaci svědčí skutečnost, že vedl Dálkový výslech s Václavem Havlem). Důležitou roli v Chartě-Antichartě po čase získala i signatářka Anticharty Dagmar Veškrnová, i když ta si zezačátku myslela, že Charta je nějaká zlá ženská a Havel její rovněž zlý, a navrch pomýlený manžel. 

Leč vraťme se k aktuálním cílům Charty-Anticharty. Boj proti komunistům samozřejmě znamená boj proti členům nynější Komunistické strany Čech a Moravy. O tom, že bývalá KSČ se těší spíše sympatiím příslušníků hnutí, svědčí mimo jiné oslovení soudruhu, jež užívají v soukromí. O jejich záměru zatočit s “formální demokracií” parlamentu a politických stran se v posledních letech nashromáždilo slušné množství důkazů. Kdo žádá svědectví písemné, nalezne je třeba ve Vánočním rozhovoru otce se synem o ČT, který vyšel 27. 12. 2000 v Mladé frontě Včera, Dnes a Zítra. Soudruzi Zdeněk a Jan Svěrákovi (členství v Chartě-Antichartě se dědí z otce na syna) v jeho závěru píší:

“Syn: Takže revoluce nebude…? Bez studentů…

Otec: Ne. Já nechci, aby revoluce smetla Klause a Zemana.
Já chci, aby je smetly volby.

Syn: Mně by nevadilo, kdyby to bylo dřív.” 

Co tak vadí členům tajné organizace na Václavu Klausovi, který jí na samém počátku 90. let nechával volnou ruku v národním usmiřování se a patlal si svou ekonomickou reformičku? Jednoduše fakt, že vždy zatvrzele odmítal uznat tajné ustanovení o vedoucí úloze Charty-Anticharty v zemi.

Zbývá tak jediné řešení: Rozdrtit Klause a jeho nohsledy revoluční pěstí pracujícího establishmentu. Již příště se snad konečně zadaří!

Hustler, březen 2002