Rychlé šípy znovu na scéně

Chystaná nová strana pánů Kocába, Pehe, Lobkowicze a spol. je x-tou variací na jedno obehrané téma. Je to téma nepolitické politiky, či, přesněji, politiky, která si, podobně jako Občanské fórum před jedenácti lety, nárokuje být “pro všechny”. V souladu s touto filozofií na to jde SOS, Viva, Nový směr, Nová vize, či jak se to vlastně bude jmenovat, přesně odzadu, než jak bývá v případě vznikající politické strany zvykem: nejprve se sejde skupina těch “správných” lidí, kteří to “myslí upřímně”, a teprve pak se začne hloubat nad budoucím programem. (Parta ze samých správných kluků – a holek – se nemůže jmenovat jinak než Rychlé šípy!)

Hlavní potíž, krom neodvratné názorové nečitelnosti podobného uskupení, je v tom, kdo posoudí “správnost” těch lidí a zda to s námi skutečně “myslí upřímně”. Zde se skrývá potenciální časovaná bomba, jež bude už zanedlouho spuštěna: dokud bylo ono posouzení jen na nich, správných, tak si, díky své značné mediální moci, zveřejňovali sami tu či onde provolání, z nichž vyplývalo, že jsou to vskutku oni, ti správní a morální, zatímco ti druzí jsou zlí a nemorální. Naskytla-li se vhodná příležitost, byl za masivní podpory médií zmobilizován lid do Prahy k soše svatého Václava. Takové sametově-revoluční repete se povedlo v případě hnutí “Děkujeme, odejděte!” na podzim 1999 i krize České televize o rok později. Bez problému lze vše podpořit přesně načasovaným průzkumem veřejného mínění, objednaného u spřízněné agentury, v němž se obratně volenými otázkami bez velké námahy doberu kýženého verdiktu o “všelidové podpoře”.

V okamžiku, kdy se zrodí politická strana, veškerá legrace končí; ti, kdo se v ní rozhodnou angažovat, se vystaví nemilosrdnému soudu volebních uren, jež čísla ze všech průzkumů uvedou na pravou míru a možnost manipulace omezí na striktní minimum.

Hesla o novém stylu a vizi, donedávna neskrývaná averze předních protagonistů k politickému stranictví i jejich osobní vazby nenechávají nikoho na pochybách, že zde máme čest s novým fanclubem Václava Havla. Jako takový ovšem zaloví především v řadách voličů stávajícího “hradního” bloku, jímž je čtyřkoalice. Konkurencí dvou (tří až pěti, rozdělí-li se čtyřkoalice na části) subjektů na relativně omezeném prostoru vznikne nezanedbatelné riziko, že namísto toho, aby nová strana napomohla prosazení Pravdy a Lásky v reálné politice, nadobro ji pohřbí.

Může se klidně stát, že až se všichni ti zanícení správní kluci a holky do sebe pustí navzájem v honbě za křesly ve stínové vládě číslo tři, uštědří tábor Pravdy další otřes a ve volbách rozmělněním hlasů mezi několik kandidátek obdrží konečnou ránu z milosti.

Pak nezbude správným klukům – tak jako Občanskému hnutí v roce 1992, kdy je voliči vyprovodili z parlamentu i velké politiky – než trpce naznačovat, že oni to přece mysleli dobře, jen je ti přitroublí voliči nepochopili. Než se zase recyklují do nějaké nové strany, hnutí či iniciativy.

Lidové noviny, 21. 4. 2001