Proč mám raději komunisty než kaviárovou levici

Kaviárová levice? Nelekejte se své neznalosti, tenhle termín v našich zeměpisných šířkách zatím neukotvil. Dovolil jsem si jej vypůjčit z francouzštiny, mimo jiné z toho důvodu, že k němu v češtině nenacházím plnohodnotný ekvivalent. Vrstvě, již označuje, se u nás někdy říká salonní intelektuálové. Jsou to obyvatelé metropole, sociálně řazení ke středním a vyšším skupinám příjmů, jimiž obvykle závisejí na státní kase či jiném štědrém chlebodárci. Utvářejí vlastní neformální struktury charakteristické tím, že jejich členové vydávají sami sebe za intelektuální elitu národa (i když slovo národ zrovna nemilují).

Proč se mi zdá pojem kaviárová levice příhodnější než salonní intelektuálové? Nejde ani tak o ten kaviár, jenž snad v Praze ani tolik v oblibě není (považujme jej spíše za symbol vybraných pokrmů), jako o levici. Substantivum, pro definici této vrstvy zásadní, v českém termínu chybí, ledaže bychom jej upravili na salonní levici.

Kaviárová levice by podobně jako komunisté ráda napravovala svět, který považuje za špatný a podle všeho se řítící do záhuby; jediné, co jej může ještě zachránit, je její moudrý zásah. Obě skupiny by chtěly nějak vnutit ostatním svou zaručeně pravou vizi, jak změnit svět k lepšímu. Jenže zatímco komunisté jsou za určitých podmínek ochotni za své názory vstrčit ruku do ohně, vyjít na barikádu a mávat praporem nebo vrhnout dlažební kostku proti ozbrojenému policistovi, zdržuje se kaviárová levice v bezpečí svých společenských salonů. 

Komunista zastává optimistický názor, že lidé ve svém úhrnu nejsou docela ztracení, jen jsou často pomýlení, a tak je třeba je probouzet, burcovat a vychovávat (popřípadě trochu násilněji převychovat). Zástupce kaviárové levice chová naopak hlubokou nedůvěru k masám; ví, že pravou příčinou žalostného stavu světa jsou lidé, kteří jsou v drtivé většině zlí, hloupí, apatičtí, nekultivovaní a konzumně zaměření a že se na tomto faktu nedá v zásadě nic změnit. 

Kaviárový levičák tak jako komunista káže o obecných nepravostech, avšak na rozdíl od něj více kárá a moralizuje. Kritizuje lidi za jejich špatné vlastnosti, navozující nežádoucí klima ve společnosti, například honbu za penězi. Paradoxní je, že sám nemívá vůbec špatný vztah k penězům a majetku, které střádá a hromadí s velkou chutí. Jedním z jeho nejtypičtějších rysů je pokrytectví. Pravidla a normy, jež se snaží vštěpovat ostatním, jako by se nevztahovala na něho samého. Patří totiž k elitě, povznesené nad lidský mumraj, a tak si jako řečtí bohové smí beztrestně dovolit i vlastnosti, z nichž se mu normální smrtelník musí zodpovídat.

Jedním z hlavních sloganů francouzské kaviárové levice je sociální spravedlnost; v praxi jí jde především o obranu svého výsadního společenského postavení. Čeští kolegové to mají o něco složitější, neboť klasický levicový slovník se tu za léta komunismu zprofanoval. Proto raději hovoří o morálce a stavějí se do role jejích nezištných zvěstovatelů a vykladačů. Řada z nich dokonce neváhá sama sebe označovat za pravičáky či konzervativce, čímž prohlubuje všeobecné zmatení pojmů, tak příznačné pro naši postkomunistickou realitu. 

Kaviárová levice se zdráhá vystavovat nepřízni větru a své mocenské ambice se snaží naplňovat formou privilegovaných kontaktů a vlivových her. Ti z českých komunistů, kteří se dodnes ke komunismu hlásí, jsou již mimo hru; mají jen Letnou, při hezkém počasí Džbán a Jiřinu Švorcovou. Jsou ve své podstatě velmi upřímní, a proto jsou mi momentálně sympatičtější než ti, kdo rádi kaviár, avšak nahlas říkají, že nejlepší je suchý chleba.

Profit, 13. 8. 2001