Přímou volbou pro Petra Pitharta?
Martin Komárek si na tomto místě položil otázku, proč volit prezidenta přímo, a vzápětí si odpověděl: A proč ne?
Zkusme alternativní odpověď: Proč ano? Mělo by smysl kvůli “proč ne?” měnit Ústavu, a to dosti razantním způsobem i v případě, že by po zavedení přímé volby hlavy státu nenásledovalo logické rozšíření jejích pravomocí? Proč zavádět přímou volbu prezidenta, který je v parlamentním systému součástí výkonné moci, ale neřídí ji (tu řídí premiér, zodpovědný s vládou parlamentu), pokud bychom nezavedli poloprezidentský hybrid, jejž si na tělo vytvořil generál de Gaulle a s nímž mají dnes Francouzi nemalé potíže?
Zastánci přímé volby se bohužel vědomě uchylují k některým demagogickým argumentům. Směšuje-li Cyril Svoboda přímou volbu prezidenta se zaváděním prvků přímé demokracie, je vedle jak ta jedle. Přímá demokracie je něco úplně jiného (občané se v ní sami podílejí na konkrétních rozhodnutích), zatímco volba hlavy státu je vždy a jen dalším delegováním pravomocí na kohosi; u ústavně neodpovědného prezidenta to platí dvojnásob.
O nic méně demagogické není často opakované tvrzení, že přímo volený prezident rovná se více demokracie. Odpovězme otázkou: Je snad Rakousko s přímou volbou prezidenta demokratičtější zemí než Německo, kde hlavu státu volí parlament?
Jako v politice téměř pokaždé, je třeba se ptát, co se za vzletnými slovy zástupců našeho “krajního středu” skrývá, jaký užitek by z prosazení tohoto návrhu pro sebe chtěli vytěžit? Krom nadbíhání veřejnému mínění, jež se mu zdá být nakloněno (jenže to by třeba uvítalo i znovuzavedení trestu smrti), jdou jejich pravděpodobné úvahy mnohem dále, až k samotné osobě příštího českého prezidenta. Odchodem Václava Havla, za rok a půl, do důchodu přijdou tyto kruhy o svého nejmocnějšího ochránce. Prioritním cílem je Hrad za každou cenu udržet. Jako obecně nejprůchodnější kandidát se dnes jeví Petr Pithart. Prosadit Pitharta za Havlova nástupce přímou dvoukolovou volbou by přitom mělo být snazší než cestou parlamentní.
Politický turista Pithart, který už v životě byl komunistou, socialistou, zeleným i křesťanským demokratem, a zůstává užvaněným intelektuálem, by se v druhém kole všelidové volby stal automaticky společným kandidátem křesťanů, ekologů, socialistů, komunistů, a samozřejmě i mediálně vlivné “umělecko-publicistické fronty”. Proti takové alianci by měl jeho protikandidát, ať už by jím byl Klaus, či někdo méně výrazný z okruhu ODS, jen malou šanci. V parlamentu budou Pithartovy vyhlídky nejistější. Volení zástupci jsou méně ovlivnitelní předvolební show, již Pithart nenápadně odstartoval svou kubánskou misí u Fidela Castra, i proto, že Pitharta nezřídka osobně znají a mají s ním své zkušenosti.
Připomeňme, že Pithartovou zlatou érou byl zejména počátek 90. let, kdy zastával funkci českého premiéra. Budoval tehdy dvojdomky, slyšel trávu růst a brojil proti lustracím coby “honu na čarodějnice”. Patřil k politikům, kteří pomáhali vytvářet atmosféru, v níž falšování lustračních osvědčení mohlo vyhlížet málem jako vlastenecký čin. Nyní v rámci počínající prezidentské kampaně v souladu s většinovým míněním otočil (pokolikáté už?) a k lustracím se přihlásil.
Byl by Pithart vhodným českým prezidentem pro první léta nového století? Síly krajního středu brzy oznámí, že ano, neboť tento ex-chartista, ovšem na rozdíl od Havla i ex-komunista, má nejširší potenciál podpory. Rozložení voličů od středu doleva by předznamenávalo i budoucí koalici, jež by podle plánu měla po příštích volbách převzít moc.
To však pouze v případě, že by stávající politický systém zůstal zachován. Krajní střed bojuje proti stranám (hlavně těm velkým) a parlamentu (zejména jeho dolní komoře). Oškliví si zastupitelskou demokracii a rád hovoří o demokracii přímé. Tu si představuje jako vládu dobře zorganizovaných pouličních mítinků a vhodně časovaných průzkumů veřejného mínění. Nad tím vším by stanul moudrý vladař, který by všem ovečkám seshora svítil na cestu.
Mladá fronta Dnes, 8. 6. 2001
