Pozor, justice!

Také vám zůstává rozum stát nad některými postupy českých soudů, jež by snad nevymyslel ani autor knihy U nás v Kocourkově? Například onen soudce, který neuznal rasový podtext skinheadského útoku na Roma s odůvodněním, že Češi i Romové náleží k jedné, indoevropské rase, tudíž o nějakém rasismu nemůže být řeč. Nebo jednomu česko-německému, nyní argentinskému šlechtici, synovi prominentního nácka, začnou naše soudy po takřka šedesáti letech vydávat majetky zkonfiskované dle Benešových dekretů, prý kvůli nějakým tehdejším formálním pochybením. Současní majitelé, kteří k majetku přišli legální cestou, jsou jim zjevně ukradení (a nesejde na tom, zda je to obec, kraj či soukromý vlastník).

Zarážející je i na první pohled značně rozdílný přístup justice v různých typech kauz. Studenti brněnské vysoké školy, kteří po listopadu 1989 neprozřetelně vyjádřili nedůvěru jakémusi komunistickému funkcionáři z řad vyučujících, jsou za to ještě po třinácti letech taháni po soudech. Měli si tehdy rozmyslet, co o soudruhovi říkají, že! Na druhé straně starý Lojza Grebeníček, fotřík dnešního předsedy KSČM, který v padesátých letech mučil vězně, je tak vážně churav, že se za dlouhá léta nedostavil k žádnému soudnímu stání, a jeho proces tím pádem vůbec nezačal. Tenhle chorobami prolezlý stařík se před každým líčením dává hospitalizovat; když se mělo kvůli němu konat v nemocnici, kde zrovna ležel, dal se pro jistotu zavčas propustit domů. Nikdo se za to na něho nezlobí.

Bývalý sparťanský šéf Petr Mach si po jedné slovní kritice vysloužil přísný trest za pohrdání soudem, přitom důvodů ke kritikám by se našlo víc než dost. Stovky procesů se táhnou léta, ba desetiletí a v jejich průběhu nezřídka padají zcela protichůdné verdikty. Proč je stav českého soudnictví tak žalostný? Odpověď není příliš složitá: na rozdíl od legislativy a exekutivy jde o jediný ze tří pilířů demokratické moci, který po roce 1989 neprošel žádnou, byť symbolickou očistou. Hlavním viníkem je exprezident Havel, který zkraje devadesátých let bez mrknutí oka na svých postech potvrdil všechny “socialistické” soudce do jednoho, což se rovnalo potvrzení předchozího statu quo. Kdyby to nepodepsal třeba jen několika, zjevně nejzkompromitovanějším slouhům totalitního režimu (a že mezi soudci byly “známé firmy”!), mělo by to pozitivní vliv na ty, kdo v justici zůstali. Přinejmenším by si uvědomili, že tak jako za Gottwalda či Husáka to dál nejde a že se něco v jejich praxi musí změnit: ano, krom prohrabování se změtí paragrafů by se mohli naučit užívat vlastní mozky a hledat právo. 

V současnosti opakovaně slýcháme důrazné apely na respekt k nezávislosti soudů. Smůla je, že se jí nejvíce ohánějí lidé, kteří si z nějakých důvodů přejí zacpat ústa kritikům liknavé práce soudců a jejich verdiktů nejednou odporujících zdravému rozumu.

Hustler, srpen 2003