Petr Urban má všechny své lásky doma
Možná jste už také někde zaslechli, že existují dva druhy vtipů: ty sprosté a ty špatné. Pokud by zmíněné pravidlo platilo, neměl by humorista Petr Urban ve své tvorbě špatných ani polovinu. Na počátku devadesátých let se stal fenoménem mezi českými autory kreslených vtipů a dnes je léty prověřenou stálicí, jež dobývá Čechy z městečka na úpatí Jizerských hor.
Hlavní město: Smržovka
Petr Urban žije od narození ve Smržovce, nyní v roubence pod strání s manželkou Inkou, dcerou Marcelou, synem Petrem, dvěma psy a blíže neurčeným počtem koček. Kdo se s ním chce setkat a nemíní čekat půl roku do jeho příští návštěvy Prahy, nezbude mu zpravidla nic jiného než se sebrat a přijet za ním. Učinil jsem tak i já.
Návštěvu Smržovky jsem s jeho ženou domluvil na první březnovou sobotu a od cesty se nenechal odradit znepokojivými předpověďmi počasí. Ještě u Mladé Boleslavi svítilo slunce. Kousek před Jabloncem se stáhla mračna a deset kilometrů před cílem spustil slejvák. Motorest v Lučanech nad Nisou, kde jsem si naplánoval oběd, byl zavřený, a o chvíli později jsem tak vpadl ke kreslíři domů promočený a hladový.
Znám se s Urbanovými delší čas a už při odkládání mokré bundy na věšák jsem kápl božskou o mém kručícím břiše. Sotva jsem se stačil rozkoukat, na velký stůl Petrova ateliéru, který je současně obývákem i jídelnou vybavenou barem s pípou, začala přede mě Inka stavět vybrané pokrmy ze své kuchyně a Petr k nim přihrávat piva značky Pivrnec. Je nabíledni, že mě tato jejich pohostinnost připravila o poslední špetku nestrannosti: Petrovi jsem kladl převážně servilní otázky, odhodlán pět ódy na něho a Inku, která je vedle kreslířova daru shůry jeho druhým pokladem. Nebyl bych to ale já, aby mi pak při psaní z pera sem tam neukápl nějaký ten jed…
Sáňkař s velkým pupkem
Dojedl jsem, vytahuji poznámkový blok a Petr se pouští do vyprávění o sobě (Inka usedá o několik židlí opodál a natahuje uši). Na svět přišel v roce 1960 v porodnici v Jablonci nad Nisou. Na své narození si nepamatuje, vybavuje si ale útržky z doby, kdy mu byl přibližně rok: nikdo mu nechce věřit, že ve své vzpomínce sedí na saních, jež se později staly nedílnou součástí jeho života. Kreslit začal ve chvíli, kdy se učil psát, protože psaní písmen je zkraje spíše kreslením. Třebas stříšku velkého „T“ znázorňoval po stranách se zvednutými tykadly. Souběžně s učením abecedy začal znázorňovat to, co mu nahánělo strach. Nebál se čerta ani pekla, měl strach z čarodějnic, a nemaloval tak sluníčka a domečky jako jiné děti, kreslil ježibaby. Možná proto, že čerty s výjimkou jednoho dne v roce běžně nepotkával, zato ježibaby vídal na vlastní oči docela často: pár hrbatých babek scházejících do Smržovky z okolních chalup a táhnoucích za sebou vozík jako by té pohádkové z oka vypadlo. Obrázky nabité jeho zjitřenými emocemi nenechávaly chladnými ani kamarády a zrodil se první úspěch. Nejspíš už z té doby pochází Petrova touha šokovat; nejdřív mu k tomu stačilo detailně znázornit potměšilý výraz ježibaby, s postupem let – pokud chtěl u lidí dosáhnout stejného účinku – musel přitvrdit…
Na prahu puberty ustoupilo kreslení na nějaký čas do pozadí. Vyučil se nástrojařem, i když tušil, že se tím nebude nikdy živit. „Nechtěl jsem se učit, nebavilo mě to a odradili mě učitelé,“ tvrdí, „pro mě byl tenkrát hlavní sport.“ Věnoval se dvěma disciplínám: běhu a saním. Nejdále to dotáhl jak sáňkař, snad i díky tomu, že největší sáňkařská dráha v zemi se nachází pár kilometrů od jeho domu. Jeho největším úspěchem bylo třetí místo na světovém poháru v Tatranské Lomnici v roce 1983. Šestnáctkrát byl mistrem republiky, naposledy v roce 2004. Ke konci kariéry nasedal na sáně pouze jednou ročně, při samotném závodu. Když přestal trénovat, jako mnoho vrcholových sportovců začal „kynout“. Sám si vybavuji televizní záběry z posledních mistrovství s Petrem navlečeným do staré, přespříliš těsné kombinézy praskající ve švech. Navzdory svému ležérnímu přístupu stále vyhrával, než jej před několika lety o titul připravil někdo mladší.
S kreslením se prosazoval o něco pomaleji než ve sportu. První vtip beze slov mu zveřejnili v roce 1980 ve slovenském deníku Šport. Petr si dodnes vybavuje jeho námět: sáňkař sleduje dráhu přes svůj obrovský pupek periskopem (že by předtucha?). Dostal za něj honorář padesát korun a dál kreslil jen pro radost. Když už měl kreseb plný šuplík, sebral odvahu a vydal se s nimi do redakce Dikobrazu, pražského týdeníku plného kreslených vtipů. Byl úspěšný: ze čtyřiceti kreseb vybrali tři a vyzvali ho, ať pro ně kreslí dál.
Rok 1985 se tak stal startem Petrovy dráhy profesionálního kreslíře. Dnes asi každý zná postavičku Rudy Pivrnce s pivním mozolem, s níž má Petr některé společné rysy. Svůj vlastní mozol shodil, když si nedávno uvědomil, že to takhle nejde dál, a přistoupil ke změně životního stylu. Každé ráno běhá, nekouří, méně jí, omezil alkohol. „Dřív jsem se alkoholem vybuzoval k tomu, aby vydržel pracovat denně do pozdního večera,“ přiznává, „teď se to musím učit dělat jinak.“
Změna životosprávy je na něm na první pohled znát: zhubl o dobrých dvacet kilo a celý omládl.
Uhnán až ke stříbrné svatbě
Manželka Inka je nejen Petrovou životní partnerkou, s níž oslaví 1. července stříbrnou svatbu; v hollywoodském filmu by je nejspíš nazvali „dokonalým týmem“. Krom starosti o rodinu a domácnost je Inka Petrovou obětavou manažerkou zajišťující mu veškerý kontakt se světem. Kdo něco chce Petrovi, musí napřed zavolat jí, protože on na telefonování není, ostatně nemá ani vlastní mobil. Díky Ince se může Petr plně věnovat své tvorbě, aniž by se trápil každodenními starostmi smrtelníků.
Oba se občas vzájemně škorpí, zejména Petr si před lidmi svou ženu rád dobírá, sotva se mu ale podaří zamluvit fakt, že jsou spolu tak nějak srostlí. O tom, že ji má rád, nahlas moc nemluví, jako by to odporovalo společenskému bontónu. Když ho požádám, aby popsal začátek jejich vztahu, praví lakonicky: „Zeptej se jí, ona mě uhnala.“
Přesouvám se o pár židlí dál k tiše naslouchající Ince, která bez pobízení spouští. „Poprvé jsem Petra viděla 12. září 1981 na zábavě v tanvaldském hangáru na místě, kde je dnes Penny Market,“ připomíná zlomové okamžiky svého života s přesností letopisce. Byl o čtyři roky starší a do té doby o něm věděla jen z doslechu. „Dlouho jsem na něho koukala a zrovna když hráli písničku Okno mé lásky, přišel za mnou a oslovil mě. Večer jsme pak jeli společně vlakem domů. Pro mě to byla láska na první pohled,“ přiznává.
Ten večer mezi nimi nic nebylo. Podle Inky býval Petr, po němž jako po místním sportovci všechny holky šílely, zvyklý každou „ohnout“ a jít si po svém. Inka s ním ale měla vlastní plány, které Petrovi zpočátku nebyly po chuti. „Nedala jsem mu pokoj. Řekl mi třeba, ať vodprejsknu, já ale neodprejskla,“ vzpomíná bez špetky hořkosti v hlase. Ve vhodný čas dokázala i couvnout. „Chtěla jsem, aby poznal, že jsem pro něho ta nejlepší,“ shrnuje Inka.
Petr, který nás poslouchá ze svého místa v čele stolu, se do toho vkládá: „Každý chlap hledá slušnou, nádhernou a věrnou… kurvu. Samozřejmě že taková kombinace neexistuje. Když mi Inka řekla, že je těhotná, povolil jsem. Já jsem byl rád, že je to s Inkou,“ zdůrazňuje, „kdyby to byl někdo jiný než ona, nešel bych do toho.“
Postupem času si vzájemně vymezili role: Petr našel smysl života v kreslení vtipů a malování (věnuje se i klasické olejomalbě), Inka jej spatřuje v tom, že Petrovi pomáhá.
Semeno v pangejtech
Petr s Inkou jsou autentičtí smržovští patrioti, Inka se angažuje i v městském zastupitelstvu. Petr říká: „Do Prahy jezdím rád. Mám tam svoji hospodu, kam vždycky pospíchám. V ní se vždycky malinku líznu a pak chodím po ulicích a oslovuju lidi. Většinou jsou to ale cizinci, a tak si připadám, jako bych byl někde v Portugalsku. To ve Smržovce jsem doma: žili tu mí předci a prapředci a moje semeno se válí po pangejtech.“ Tady ho baví žít a tady chce i umřít. „Na hřbitově mám místo a občas si tam chodím lehat. Předtím chci ale nějak vyplnit čas a ještě něco dokázat,“ podotýká, „dokud hlava slouží, tak to jde.“
Jedním okem pokukuji po míse chlebíčků, které Inka postavila na stůl, a přemýšlím o tom, co bych ještě chtěl vědět. Pak do sebe hodím chlebíček se šunkou a zkouším se Inky zeptat, jak taková drobná, křehká bytost jako ona hodnotí ty nejostřejší Petrovy vtipy s erotickou tématikou. „Sprostej vtip mi nevadí, když mi přijde vtipnej,“ odpovídá, „když ale vtipnej není, je pro mě jenom oplzlej.“ Popisuje některé vtipy, které se jí nelíbily, a pokoušela se Petra přesvědčit, aby je nezveřejňoval.
Petr reaguje pobaveně: „A právě takovej vtip, co se Ince nelíbí, já do své knížky rád dám, protože vím, že bude mít úspěch: chlapi to vnímají jinak – víc pudově.“ V každé Petrově knize se tak najde pár vtipů, které Inka přes svůj počáteční odpor musela „skousnout“. Ostatně Petr je pyšný na to, že kreslí a publikuje i fóry, na něž by si jiní čeští kreslíři netroufli a nad nimiž „nóbl“ společnost ohrnuje nos.
Házím do sebe poslední dva chlebíčky, co zbyly na Inčině míse, dopíjím pivo a balím fidlátka. Za okny zuří hurikán Emma, Praha je přes sto kilometrů daleko a já vím, že ta příjemnější část víkendu právě skončila.
Xantypa, červen 2008
