Náboženská indoktrinace se míjí účinkem

Česká média v uplynulých dnech rozpoutala debatu o tom, kam se poděl milion věřících, jenž za posledních deset let zmizel z výkazů sčítání obyvatelstva. Příčin, proč v roce 1990 kolonku bez vyznání zaškrtlo 39,9 procent lidí, zatímco dnes více než 58, uváděla mnoho, nikoho však nenapadlo, že by na tom mohla mít svůj podíl – média sama.

Jde o jev vcelku nenápadný, přesto pozornému oku patrný. Podobně jako sdělovací prostředky před rokem 1989 houfně propagovaly materialistický světový názor, po listopadu významná část z nich obrátila a začala vychovávat lidi k víře. Lze to dokonce personifikovat: nejeden pražský novinář se z upřímného komunisty či svazáka ze dne na den proměnil ve stejně upřímného křesťana.

Motivace takových názorových zvratů uvnitř českých elit by vydaly na sociologickou studii. Jisté je, že český člověk je velmi citlivý na jakékoli pokusy o indoktrinaci, proti nimž si za dlouhá desetiletí vybudoval obranné mechanismy. A tak když moderátor hlavního zpravodajství tzv. veřejnoprávní televize hovoří o papeži jako o “Svatém otci”, nevnímá to, třebaže Jan Pavel II. pro převážnou většinu občanů (bezvěrců, a tím spíše protestantů) není o nic více svatým otcem, než Kim Čong-il velkým kormidelníkem.

V období Velikonoc či Vánoc média veřejné služby namísto obvyklé publicistiky referují o křesťanských zvycích či převypravují biblické legendy, o nichž lze s určitostí říci přinejmenším to, že mají s aktualitou jen málo společného. V jejich vysílání mají své místo pořady určené věřícím, jako tu jsou časy vyhrazené jiným skupinám obyvatelstva. Zbytek je určen všem, a měl by proto být hodnotově (”světonázorově”) striktně neutrální. Tohle redaktoři neumějí, anebo to umět nechtějí.

Televize a rozhlas v tom nejsou samy. Systematické náboženské propagandě se stále více propůjčují například některé české “nelevicové” deníky. Už na první pohled uhodí do očí titulky článků, v nichž se to hemží slovy Bůh či Stvořitel. Výsledky posledního sčítání uvedl jeden list titulkem “Lidí věřících v Boha ubylo…” Proč ten pleonasmus? Existují snad i jiní věřící než v Boha (tedy vyjma těch, kdož věří ve svatou trojici Marxe, Engelse a Lenina/Stalina)?

Titulky samozřejmě odrážejí obsah a vypovídají o neúměrně velkém prostoru věnovaném tématům, tak či onak spojeným s vírou. Autoři zmíněných článků přidávají ke křesťanské víře viditelné znaménko plus, z čehož si každý pohan logicky odvodí, že je prašivý pes. Opakovaně se zamýšlejí nad křesťanskou morálkou (jiná neexistuje), detailně analyzují Desatero, vyptávají se na víru politiků v rozhovorech. S oblibou utvářejí krátký spoj mezi českými křesťanskými tradicemi, dneškem a (zejména katolickou) církví. Tyto listy nerespektují dobré francouzské pravidlo občanské neutrality všeobecných médií ani zásadu, že otázka víry je osobní věcí člověka, o níž se nesluší vyvolávat veřejné diskuse.

Přes všechny snahy je naše mediální náboženská propaganda kontraproduktivní. Lidé se ji snaží nebrat na vědomí, ale nepřipadá jim jako něco, čím by se měli speciálně zabývat. Pak dostanou sčítací archy: nemalá část z těch, kdo se bezprostředně po převratu z rodinné tradice či z nechuti ke komunistickému vymývání mozků přihlásila k víře, s gustem zatrhne kolonku “bez vyznání”.

Lidové noviny, 16. 7. 2001