Moc a sedmá velmoc

Volební kampaň je v plném proudu. Kdejaký pšouk se v mžiku mění v politickou kauzu, v níž zpravidla nejde o nic menšího než o budoucnost naší mladé demokracie. Nervozitu politiků a jejich snahu o větší zviditelňování se můžeme snadno vysvětlit: v příštím roce se uskuteční volby do Poslanecké sněmovny, obecní i doplňovací do Senátu, a vše v lednu 2003 završí volba prezidenta. Tím dojde k takřka totálnímu přerozdělení volených mandátů v zemi. 

Na tom, že předvolební hysterii podléhají politici, není nic zvláštního. V sázce je v mnoha případech jejich politické i existenční přežití. Ruku v ruce s nimi ovšem propadají hysterii též četní novináři, třebaže se žádné hlasování o nich (naštěstí pro některé) nechystá. V závěru politických komentářů či úvah nejednoho žurnalisty se začala nedávno objevovat výstražná formulka typu: Však už se občané brzy vysloví k tomu, kdo má pravdu – kdo je v právu – kdo si zaslouží jejich důvěru -, a kdo ne. Je jasné, že občané, než půjdou k urnám, si přeberou i novinářské argumenty, které jim utkví v hlavě, leč vskutku nemají zapotřebí, aby za ně nějaký novinář vyplňoval volební lístek. 

Tyto a další bojové tóny, zaznívající z médií, napovídají, že čeští (řekněme spíše pražští) novináři jsou se světem politiky (a ekonomiky) úzce propojeni… v množství větším než malém. Tisk i ostatní média se díky nim – jistě ne poprvé – stávají významnou platformou předvolebního boje. 

Daný stav je především důsledkem osobních vazeb žurnalistů na politiky. Většina novinářů po listopadu 1989 mínila, že k tomu, aby mohla o domácím dění fundovaně psát, potřebuje navázat osobní vztahy s politiky. Stáli o privilegované informace a možná si neuvědomili, že své dodavatele budou muset platit shovívavostí vůči nim. Důvěrné informace, jež politici dodávali “svým” novinářům, byly zase většinou směrovány proti jejich protivníkům. Časem vznikly sítě privilegovaných kontaktů, v nichž obě strany našly svůj profit: politici pozitivní publicitu o sobě a negativní o svých rivalech, novináři více informací, významu i vlivu. 

Politikem, o jehož práci s médii se zásluhou Miloše Zemana hovoří nejvíc, je exministr Josef Zieleniec. Nařčením, že uplácel novináře, si premiér naběhl. Zieleniec si novináře (nejspíš) nekupoval pochybnými smlouvami (bylo by to od něho dosti hloupé). Získával si je jinak. Jeho propracovaná strategie se stala vzorem pro jiné politiky: pozvánkami na pravidelná neformální posezení v úzkém kruhu či na nóbl večeře mezi čtyřma očima lechtal ego leckterému novináři, jenž pak šel z vděčnosti ministrovi na ruku. 

Zieleniec má své agilní následovníky, kteří jej možná i v něčem předčí. Těžko uvěřit, že neexistuje souvislost mezi štědrými fondy Nadace Ferdinanda Peroutky Terezie Jungrové-Kaslové “na podporu nezávislé žurnalistiky” a tím, že o jejím muži, pražském primátoru a předsedovi správní rady též nadace, novináři jako o jediném členu ODS referují tak, jako by byl křížencem Robina Hooda se svatým Janem Nepomuckým. 

Spolehlivě nejširší novinářskou podporou disponují politici dnešní čtyřkoalice. Snad proto, že se mezi jejich špičkami nachází největší procento těch, kdo jsou na výsluní už od počátku 90. let, a měli tak nejvíce času na vybudování sítí osobních vazeb. Je mezi nimi též několik bývalých žurnalistů a pár protagonistů listopadu naopak přešlo k médiím. Kdyby volebním právem disponovali jen pražští novináři, stala by se příští rok ze čtyřkoalice nová státostrana, neboť by ve volbách obdržela přes 80 procent hlasů. 

V zájmu každého, kdo má názorovou pluralitu nejen na jazyku, ale i na srdci, by měla být větší vyváženost médií, jíž lze dosáhnout přeseknutím propletence žurnalistiky s politikou.

Lidové noviny, 1. 12. 2001