Masakr v káznici
Pozornost veřejnosti se v prvních zářijových dnech upnula k dění v severoosetském Beslanu. V tomto městě na severním předhůří Kavkazu obsadili ozbrojení únosci v první den školní docházky školu plnou dětí. O dva dny později pod výbuchy bomb a střelami únosců jich stovky zemřely.
Hlasy o neprofesionalitě ruského vojenského zásahu zavánějícího totálním chaosem brzy zanikly ve vlně solidarity s Ruskem. Prezident Vladimír Putin v emotivním projevu přiznal „slabost“ a přislíbil větší razanci vůči teroristům. Následovalo komuniké náčelníka generálního štábu, podle něhož je nyní Rusko – po vzoru Spojených států amerických – připraveno k preventivním protiteroristickým úderům kdekoli po světě. „Americkým stylem“ zavánělo rovněž vypsání odměny ve výši deseti milionů dolarů za dopadení Šamila Basajeva a Aslana Maschadova, Čečenců údajně zodpovědných za beslanský masakr.
Vedle viditelného úsilí Moskvy nahrává srovnávání čečenských teroristických činů v Rusku s fanatickým bojem islámských fundamentalistů proti Západu s „americkým satanem“ v čele též časová souhra některých událostí. Připomínka třetího výročí ničivého teroristického útoku na New York a Washington, jež se na stránkách novin dělila o místo s beslanskou tragédií, vedla některé publicisty k dalekosáhlým závěrům o „nové světové válce“ militantního islámu vůči celé křesťanské civilizaci. K těmto hlasům se přidávají i některá oficiální místa, například Vatikán.
Rusko je policejní stát
Existuje celá řada argumentů, proč je takové srovnávání – není-li totálně přitažené za vlasy – poněkud předčasné. Radikálně odlišné jsou přinejmenším výchozí motivace islámských radikálů na Blízkém a Středním východě s motivacemi teroristů z řad kavkazských Čečenců. Stejně tak nelze dost dobře srovnávat Spojené státy s Ruskem ani přístup obou exsupervelmocí k problémům, jimž čelí.
Supervelmocí zůstávají dnes pouze Spojené státy. Štěstím pro svět je, že jde současně o vůdčí světovou demokracii. Rusko po zániku vlastního bloku, v němž hrálo roli imperiálního centra, i rozpadu užšího impéria – Sovětského svazu – ztratilo mnoho sil a v současné době není plnohodnotným světovým hráčem. To však zdaleka neznamená, že by prodělalo fundamentální vnitřní přeměnu. Forma vlády z komunistické diktatury plynule přešla v autokratický vůdcovský model ztělesněný nynějším prezidentem Putinem. Imperiální ambice Ruska nepolevily, pouze se územně redukovaly; nejhmatatelnějším důkazem z posledních let je právě ruské počínání v Čečensku. Příliš se neztenčily ani vliv a role policie, vojska či „zvláštních služeb“, z nichž vzešel Putin. Jejich privilegované postavení nesnese srovnání s omezenou působností bezpečnostních sil v západních demokraciích.
Vraťme se k beslanskému masakru. Informace o únosu školáků filtrované přes ruské bezpečnostní složky byly neúplné, nejednou si vzájemně odporovaly a dodnes je tak velmi obtížné sestavit přesný obraz toho, co se v inkriminovaných dnech v Beslanu odehrávalo. Podle prvních informací zadržovali únosci v budově školy přes tři sta dětí; později vyšlo najevo, že jich tam bylo na tisíc. S teroristy nejenže nikdo takticky nevyjednával, ale Rusové dokonce vypnuli telefonní síť, takže se ven nedovolala ani ředitelka školy nacházející se mezi rukojmími. Nedošlo ke zveřejnění požadavků únosců ani jejich identity; informaci o „devíti Arabech“ mezi zabitými únosci, již ruská strana později nijak nezpřesnila, je proto nutno brát s rezervou. V momentě výbuchu násilí měla dlít ruská protiteroristická jednotka několik desítek kilometrů daleko, kde ve škole „podobné té beslanské“ nacvičovala zásah. Na režii únosu se podle Rusů podílel čečenský polní velitel Šamil Basajev spolu s exprezidentem Aslanem Maschadovem. Mezi oběma muži přitom už před lety došlo k roztržce právě kvůli Maschadovově nesouhlasu s Basajevovými teroristickými činy. …na straně ruských mocenských orgánů (šokuje) jejich naprostá neschopnost mluvit pravdu nebo aspoň smysluplně lhát. Vše, co bylo vypuštěno do mediálního prostoru, se při bližším ohledání ukázalo nesvatou lží, napsal v reakci na události v Beslanu Jefim Fištejn, jeden z našich předních znalců Ruska (MFD 6. 9. 2004).
Dvě staletí odboje
V souvislosti s beslanským masakrem stojí za připomínku některé předchozí zásahy ruských jednotek proti čečenským únoscům. Při intervenci v moskevském divadle Dubrovka plném vězněných diváků v roce 2002 pustily speciální jednotky do budovy „uspávací“ plyn, jenž usmrtil na stovku rukojmích. Nemocnici v Buďonnovsku obsazenou komandem Šamila Basajeva v roce 1995 rozstříleli vojáci i s nemohoucími pacienty, zatímco teroristé bez problémů upláchli.
Ruská expanze na Kavkaz začala na konci 18. století. Čečenci se s ní – na rozdíl od jiných národů – nikdy nesmířili a za cenu obrovských ztrát bojovali proti vetřelci se zbraní v ruce. Krátce před koncem druhé světové války dal Stalin přesídlit na čtyři sta tisíc Čečenců a Ingušů do pouštních oblastí Střední Asie; zhruba třetina z nich zemřela jen během deportace. První čečenská válka rozpoutaná v roce 1994 prezidentem Jelcinem skončila po dvou letech vítězstvím Čečenců. V roce 1999 převzal otěže nad Ruskem Vladimír Putin a rozpoutal druhou čečenskou válku. Veřejně přislíbil, že Čečence „sejme“ a svůj slib do důsledků naplnil, když dal prakticky celou zemi včetně hlavního města Grozného srovnat ze zemí. Desetitisíce civilních obětí nezaznamenaly žádné oficiální statistiky.
Míra nenávisti Čečenců vůči Rusům je obrovská a touha jejich bojovníků po pomstě má pramálo společného s úchylnou filozofií hnutí Al-Kajdá. Dokládá to i fakt, že nikdy nezaútočili mimo území Ruska. Nic nemůže ospravedlnit teroristické činy, při nichž jsou zabíjeni nevinní lidé. Přes to všechno vytváření paralel mezi terorismem na Západě a v Rusku značně pokulhává. Dejme si pozor, abychom Čečence, tyto tradičně umírněné vyznavače islámu (ostatně původně křesťany), svou neschopností rozlišovat nakonec nenahnali do náruče islámských fanatiků ze Středního východu. Riziko tu jistě je.
51 pro, září 2004
