Kulturní fronty včera a dnes

Pohled na dlouhé seznamy antichartistů, přetištěné z Rudého práva, je i s odstupem čtvrtstoletí ohromující. Jedni tvrdí, že prohlášení o věrné oddanosti komunistické straně nikdy nepodepsali a nevědí, jak se na seznam vlastně dostali. Jiní podpis přiznávají a odvolávají se na to, že jim v opačném případě hrozily problémy. To je relativní: kdyby odmítli podepsat všichni nebo podstatná část z nich, režim by nejspíš plošnou represi proti veřejně známým osobnostem neriskoval, a naopak by tím inkasoval viditelný úder, možná větší než jakým byl samotný vznik Charty 77. 

O jedenáct a půl roku později se titíž umělci zmohli na revanš a proti režimu hromadně vystoupili. Jenže to bylo v době, kdy mlel z posledního a čekal na ránu z milosti: v Moskvě dal Gorbačov od Jakeše ruce pryč, přes Prahu se v cestě za svobodou přehnaly stovky východních Němců v trabantech a v sousedním Polsku vládl už pár měsíců nekomunistický kabinet. 

Řekněme si na rovinu, že čeští umělci statečností nikdy neoplývali. Výjimky by se daly spočítat na prstech obou rukou. Nijak zvlášť se tím nelišíme od zbytku světa; snad jen v tom, že v málokteré zemi byli lidé v historicky krátkém čase vystaveni tolikerým zkouškám. 

Oproti zahraničí je tu ještě jeden rozdíl: v české společnosti zčásti přežívá mýtus o umělcích coby svědomí národa. Vznikal na přelomu 18. a 19. století, v dobách Národního obrození, kdy umělci a humanitní vědci suplovali chybějící politickou elitu. Měl-li tenkrát jisté opodstatnění, je dnes všechno jinak. Zejména za nacistické okupace a komunismu se spolehlivě prokázalo, že umělci jako celek jsou pro to, aby se udrželi v sedle, schopni téměř čehokoli. 

Minulost ovšem překryl milosrdný háv zapomnění a jsme náhle svědky nového vzepjetí občanské angažovanosti umělců, kteří se opět šikují v jednotnou “umělecko-publicistickou” či “kulturní frontu”. Taková fronta v podmínkách politické plurality na první pohled nebudí velkou důvěru: na čem jiném se může shodnout než na obhajobě vlastních stavovských zájmů? 

Povšimněme si, že ti, kdo vystupují v roli lídrů “kulturní fronty”, jsou většinou úzce existenčně spjati s takřečenými veřejnoprávními médii s Českou televizí v čele. V nedávném otevřeném dopise viní Václava Klause ze spolčení se šéfem Novy. Nova jako konkurenční (a úspěšnější) televize je jim trnem v oku, neboť vážně ohrožuje jejich pozice. Nejde vůbec o jakési (vcelku zanedbatelné) zaměstnanecké platy, ale o mnohem významnější “veřejnoprávní” zdroje, nad nimiž má kontrolu zřejmě jen zmíněná fronta a Duch svatý. 

Každodenní stafáž z antichartistů, doplněná o některé mladší kolegy, za zády moderátorů vzbouřeneckého zpravodajství dojímala v období krize České televize svým mlčenlivým patosem. Bojovali prý za svobodu slova. Byla však v ČT kdy nějaká? Proč jim nevadila zkostnatělost a neprůhlednost této instituce? Za skutečně (majitelé tohoto slova prominou) nemravný považuji princip jejího souběžného financování z koncesionářských poplatků, reklamy i nejrůznějších sponzorských příspěvků, jenž přímo zve k nehospodárnosti. A výstupy? Při sledování ČT 1 se poslední dobou nemohu zbavit dojmu, že tak nějak by asi vypadala TV Nova, kdyby byla mohla vysílat už v 70. letech. 

K nenápadnému splynutí tzv. oficiální kultury s disidentskými kruhy došlo – zejména na půdě tří mediálních kolosů s adjektivem Český(-á) v názvu – už na počátku 90. let. Tuto novou symbiózu před pár lety symbolicky završila svatba Václava Havla s Dagmar Veškrnovou. Prezident, dřív než odejde na odpočinek, si potřebuje vyřídit účty se svými dlouholetými politickými rivaly. Včera jako dnes v Čechách platí, že se žádná kulturní fronta nezformuje, nemá-li posvěcení shora.

Lidové noviny, 28. 1. 2002