Krotitelé duchů

Vyvolávání duchů patří ke konstantám české politicko-mediální scény posledních pěti let. Startovacím signálem k němu se stalo Havlovo slavnostní odhalení „blbé nálady“ v Česku na jaře 1997. Krátce nato prezidentovi početní přátelé a souputníci v intelektuálních kruzích i v médiích začali intenzivně volat po novém duchu, vizi, stylu, tvářích atp. v domácí politice. 

Je to podobné jako v obchodní reklamě: propaguji-li masivně nějaké zboží (a zboží konkurence paralelně označuji za šunt), vznikne po něm poptávka. I u české veřejnosti tehdy odpovídajícím způsobem vzrostla poptávka po novém duchu, vizi, stylu a tvářích. 

Každý – i začínající – obchodník ví, že podaří-li se vyvolat poptávku zákazníků po jistém zboží, musí jim je také nabídnout. Nikoli diskrétně pod pultem, ale hezky v regálech a za výlohou. Příležitost se dostavila na přelomu let 1997-98, kdy po odstřelení premiéra Klause a sestavení stoprocentně „prohradního“ kabinetu vznikla Unie svobody s jediným programem: uspokojit poptávku po novém duchu, vizi, stylu i tvářích. 

Unie však brzy zklamala; namísto nových tváří nabídla z drtivé většiny tváře starých harcovníků z ODS, kteří včas vycítili obracející se vítr a ve snaze udržet se u koryta jen vyměnili značku. Z nekonečných půtek a tahanic uvnitř strany a se spojenci ze „středové“ (čtyř)koalice vyšlo najevo, že vedle starých tváří nabízí i starý zprofanovaný politický styl. 

Jak tedy ukojit nadále systematicky povzbuzovanou poptávku po „nových duších“? Revoluční nadšení výzvy Děkujeme, odejděte z listopadu 1999 a televizní vzpoury, jež o rok později vyrostla z obdobné líhně, vyprchalo stejně rychle, jako vzplálo, aniž by se je podařilo přetransformovat v reálnou politickou sílu. Oficiální ustavení „mocné umělecko-publicistické fronty“ hradním ideologem Jiřím Pehem (Právo, 29. 12. 2000) se stalo zlověstnou předzvěstí ztotalitnění pražské mediální scény, vedoucí posléze k udušení názorové diskuse a vytlačení všech cizorodých prvků kamsi na okraj. Mocenská koncovka v podobě Špidlovy „proevropské“ vlády – s nepřiznanou podporou komunistů – je z těch reálněpolitických, leč vedle rozpadající se (čtyř)koalice zbývalo naplnit vysněný duchařský ideál. 

Zatím poslední pokus začal pár dní před červnovými parlamentními volbami odchodem Jana Kasla z čela pražské radnice i z řad ODS. Ve volbách do Poslanecké sněmovny tak chtěli duchaři jen oslabit ODS, v těch podzimních jim šlo už i o to, nabídnout konečně lidem nové, věrohodné vize a tváře. 

Kaslovi Evropští demokraté ovšem kandidovali pouze v komunálních volbách v Praze (odtud relativní úspěch „nezávislých“ kandidátů v senátních volbách, uspokojujících poptávku v regionech) a přes vydatnou mediální podporu nedosáhli vítězství. Nezbytnou podmínkou k politickému přežití Jana Kasla – této dokonalé neosobnosti řízené z pozadí manželkou Terezií Jungrovou-Kaslovou a jejími přáteli – přitom byl jeho návrat do primátorského křesla. O tom, že si to Kasl uvědomuje, vypovídá i jeho nynější snaha zformovat za každou cenu v Praze koalici, v jejímž čele by stál, i za cenu aliance všech proti vítězné ODS – včetně komunistů. Zásady pro nositele „nových duchů a stylů“ neváží nic. Naopak pro ně vždy platí zásada, že účel světí prostředky. 

Odchodem Václava Havla, „duchovního“ vůdce krotitelů duchů, z Hradu na počátku příštího roku tahleta fronta utrží těžkou ránu. Pohřbívat ji by ale bylo předčasné. Duch nových duchů nás bude nepochybně strašit i poté. Jako měňavka bude čas od času nabývat nových podob, aby voliči nepoznali, že jsou za tím stále stejní lidé a tytéž jejich ambice. Těm, již absenci jakýchkoli myšlenek a názorů i neochotu přejmout zodpovědnost za vlastní činy skrývají za ustavičná kázání a mentorování, jde ve skutečnosti jen o to, jak koupit lacino politickou moc.

Virtually, 6. 11. 2002