Kletba Alaina Besançona
BYL LISTOPAD 1989 POUHÝM DIVADLEM?
V druhé půli osmdesátých let jsem se coby emigrant ve Francii seznámil s věhlasným pařížským historikem Alainem Besançonem, jehož hlavním předmětem zájmu je světový komunismus. Přiznám se, že o myšlenky pana Besançona jsem se tenkrát příliš neza-jímal, jeho užitečnost pro mě spočívala v něčem jiném: ve služebním traktu domu s jeho luxusním bytem v sedmém pařížském obvodu mi propůjčil k užívání malou místnost. Bydlení zdarma v rezidenční pařížské čtvrti nemálo usnadňovalo mou pozici uprchlíka z Východu bez peněz a rodinného zázemí.
Vyhnání z ráje
Po listopadu 1989, s diplomem politických věd v kapse a pln demokratického nadšení, jsem se rozhodl vrátit do vlasti. Krátce před odjezdem jsem se objednal k panu Besanço-novi. O bezplatný podnájem v centru Paříže jsem přijít nechtěl, a tak jsem na pana domácího vyzkoušel malou lest: do svého bývalého domova jedu jen na kratší, časově blíže neurčený pobyt a do Francie se samozřejmě chci vrátit. Nepomohlo mi to ani za mák: zpráva, že odjíždím do Prahy, na pana Besancona zapůsobila jako úder blesku. Přestal mě vnímat a znatelně rozrušený spustil:
„A co tam budete hledat? Co si myslíte, že se změnilo? Vy vážně věříte tomu, že tam teď zavládne demokracie? Vždyť je to celé jen bouda zinscenovaná pro západní svět: komunisti nutně potřebovali zahraniční investice, tak si přemalovali fasádu a jedou vesele dál!“
Ona nelichotivá slova o perspektivě mé vlasti se mě tehdy dotkla. Stál jsem proti známému historikovi a svému bytnému v jedné osobě, přemítal o tom, že už nejspíš trochu senilní, a se smutkem poslouchal jeho závěrečnou výzvu, abych z pokojíku, který k ničemu nepotře-boval, vystěhoval své věci a do zítřejšího rána vrátil klíč. Celé to trochu připomínalo biblickou scénu vyhnání z ráje. Z pomstychtivého výrazu tváře svého boha jsem vyčetl, že smlouvat nemá cenu, a zalitoval, že jsem se mu se svým cestovním plánem vůbec svěřoval.
Kapitalismus s rudým pozadím
Po návratu do Prahy jsem pana Besançona pustil z hlavy. Nevzpomněl jsem si na něho ani po signálech, jež by nezaujatého pozorovatele nutily o jeho slovech alespoň přemýšlet, ostatně žádným nezaujatým pozorovatelem jsem nebyl. Nepřičítal jsem velký význam faktu, že v první polistopadové vládě, již Václav Havel nazval „vládou národního porozumění“, vedle disidentů a komunistů osmašedesátníků klíčové posty premiéra a ministra obrany obsadili prominentní zástupci svrženého režimu, a považoval to za přechodný jev, nutné zlo, které brzy pomine.
Přechodná etapa to jistě byla, leč byla to též etapa, kdy se rozdávaly karty na dlouhá desetiletí dopředu. Představitelé starého establishmentu se jali upevňovat své ekonomické pozice, využívajíce svého vlivu, známostí i (ne vždycky svých) finančních prostředků; hodili za hlavu pětiletky, přeskupili se v nový šik a nastartovali českou cestu ke kapitalismu. Nomenklaturní komunisté se stali spolustrůjci systému, jejž mnozí pro jeho bezskrupu-lóznost nazývali kapitalismem 19. století; omyl, šlo o kapitalismus mužů s rudým pozadím, šmelinářů a vexláků vyznávajících nade vše tyto dvě hodnoty: ovládat druhé a mít se dobře. Vykonavatelé bývalého režimu si však pod záštitou Mariána Čalfy a generála Vacka ucho-vali svůj vliv a pozice i v úřadech, armádě, policii, na soudech a státních zastupitelstvích, nadále prodchnutých duchem starých časů.
Mlčení o plánu B
Z dnes dostupných zdrojů vyplývá, že události ze 17. listopadu zinscenovali šéfové komunistické Státní bezpečnosti, jejichž strategickým cílem bylo nahrazení Jakešova vedení KSČ jiným, proreformnějším. Podle domácích historiků novodobých dějin tyto plány zhatila ulice, která namísto reformistů KSČ dosadila k moci disidenty v čele s Václavem Havlem. Zkušení historici by si neměli myslet, že protřelí šéfové komunistické rozvědky vedle plánu A neměli v záloze plán B, jehož cílem bylo rovněž vytěžit maximum pro sebe a své soudruhy.
Skutečností je, že „národnímu porozumění“ nepředcházelo žádné účtování, naopak noví vládci vsadili vše na právní kontinuitu s komunistickým režimem. A ti, kdo převzali otěže, se od komunistů dobře učili; výchozí ambicí Občanského fóra bylo vystřídat KSČ i s její „vedoucí úlohou“ ve společnosti, což mimo jiné dokládá slogan, který se na nás tehdy smál ze všech pražských nároží: Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je tu pro všechny!
Cíle těch, kdo si přáli ubránit co nejvíc z vlastních výsad, usnadňovalo ovzduší, v němž žili Češi po předchozích čtyřicet let; svoboda, demokracie, pluralismus zůstávaly pro většinu z nás pojmy ne zcela jasného obsahu. Komunistická diktatura hlásající kolektivismus navíc dosáhla přesně opačného účinku, když se před ní lidé uzavírali do svého soukromí. Obča-nům, kteří nechtějí nebo neumějí dostatečně hájit vlastní zájmy vůči autoritám, se nepo-měrně snadněji vládne.
Prioritou stabilita
Označení sametová revoluce, které se po listopadu 1989 ujalo, odmítal tenkrát Václav Havel se slovy, že on ji raději nazývá revolucí „něžnou“. S jakou by se asi potázali noví vůdci, kteří nastoupili ve (spolkovém) Německu po roce 1945, kdyby přišli s něžnou denacifikací? Zajisté, po světové válce, v níž byl nacismus poražen, se mezinárodní společenství shodlo na myšlence vykořenit jej beze zbytku; po roce 1989 měl naproti tomu celý západní svět strach z destabilizace východní Evropy a tyto obavy nahrávaly do karet stoupencům sta-rých pořádků.
Trpký úsměv na rtech vyvolává počínání celebrit, které v Praze po listopadu 1989 mlčky přihlížely tomu, jak se pod hlavičkou národního porozumění bývalí prominenti promptně adaptují na nové poměry, a teprve docela nedávno spustily mnohohlasý křik „S komunisty se nemluví!“ doprovázený požadavkem zákazu komunistické strany. Ti vskutku vlivní z domácích komunistů nemusejí mít strach, že s nimi lidé přestanou mluvit, nehledě na to, že oni sami už z partaje toho jména dávno vystoupili.
Názorový střet naoko
Hodnocení změn v komunistických zemích z úst Alaina Besançona jsem si bezděky připomněl až v nedávných měsících. V diskusi s jedním domácím intelektuálem nevykazu-jícím klinické příznaky paranoie jsem se dozvěděl, že nám hrozí komunistický puč. Jiný významný intelektuál, rovněž bez psychiatrických záznamů, mě naopak upozornil na hroz-bu puče pravicového. Když jsem se obou zeptal, co je vede k tak dramatickým závěrům, jejich argumenty se vzájemně překrývaly: pokračující úpadek práva a jeho vymahatelnosti, korupce na všech úrovních, neúcta vládnoucí garnitury k občanským svobodám i snaha umlčet vlastní kritiky, k níž opozice, sama s máslem na hlavě, shovívavě přivírá oči, obecný úpadek veřejné diskuse a upevňování pozic nejrůznějších „jednotných front“.
Nepopírají snad jejich analýzu prudké názorové střety mezi lídry koalice a opozice Topo-lánkem a Paroubkem? Oprostíme-li je od balastu urážek a osočování, seznáme, že jde z větší části o virtuální spory, za nimiž se skrývají osobní ambice dvou mužů, blízkých si pri-mitivními způsoby i pragmatickým prospěchářstvím. Nezasažení předlistopadovým maras-mem jsou oba pouze na první pohled: Paroubek působil v osmdesátých letech jako ekonomický náměstek v RaJi a ještě coby mládežnický funkcionář jedné ze stran Národní fronty se veřejně přihlásil k odkazu Února 1948; bývalý student vojenského gymnázia Topolánek se před časem bezelstně přiznal, že jeho vstupu do KSČ zabránila manželka hrozbou rozvodu.
Nepřekvapí tak poněkud vlažnější přístup reprezentantů obou hlavních stran k základním, u nás zdaleka ne zcela zažitým demokratickým hodnotám. Příkladů bezuzdného lhaní, pohrdání volenými zástupci, zneužívání moci či manipulace bezpečnostním aparátem státu by se našlo bezpočet a lidé to považují za normální stav. Žádný puč nebude, není ho totiž třeba.
Komunismus v Česku skončil; přežívá jeho duch v politickém systému s vnějšími demo-kratickými znaky. Zašel bych za panem Besançonem, odprosil ho, řekl mu, že měl pravdu, leč cosi mi říká, že po sedmnáctileté odmlce bych od něho pokojík v sedmém pařížském obvodu už zpět nedostal. Kdybych tenkrát tušil z poloviny to, co vím dnes…
Týdeník Euro, 17. 9. 2007
