Jak se rodí literát
Martin Daneš
Foto: Petr Havelka
O proniknutí na literární výsluní sní mnoho lidí, od patnácti do pětaosmdesáti. Jak na to, však – jsou-li mé informace přesné – žádná chytrá příručka neexistuje. Vedle nezbytného talentu a píle je k dosažení úspěchu třeba notné dávky štěstí; ať mu nadbíháme jakkoli, onen nevypočitatelný dobrodinec se usměje na toho, koho se mu zamane. S volbou studenta, který se vydáním knižní prvotiny v předním pražském nakladatelství stal nejmladším českým literátem, tedy vskutku neotálel.
Stránky, z nichž kape krev
Dnes devatenáctiletý Pavel Bušta byl donedávna řadovým pražským gymnazistou, mezi jehož měnícími se zálibami zabíralo stále více místa psaní. Před dvěma lety zaslal příspěvek do sloupkařské soutěže vyhlášené jedním deníkem. Stručný text plný hyperbol odhaloval autorův smysl pro zkratku okořeněný smyslem pro humor. Coby jediný porotce zmíněné soutěže jsem mladíkovi tenkrát udělil druhé místo a napsal mu povzbudivý e-mail.
Od té chvíle mi elektronickou poštou začaly chodit Buštovy literární pokusy, napřed hlavně básně a posléze též povídky. Inspirován napínavými romány Stephena Kinga, vymýšlel autor vlastní příběhy s hororovými prvky. Šlo o talentované texty, bohužel měrou vcítění se třeba do mysli muže čekajícího na elektrické křeslo ve věznici Sing Sing se pražský adolescent mohl jen stěží rovnat zkušeným americkým literárním rutinérům.
S odstupem času hodnotí mladík s takřka harrypotterovsky uhrančivým zrakem tohle období s nadhledem: „Ještě předtím, než jsem začal psát Expres Praha-Radotín, tvořili významné procento mé četby různí Kingové, Barkerové, Lovecraftové, Brownové a desítky dalších, ne tak známých autorů sadistů s krví odkapávající z pera. Ne že bych na všechny bez výjimky k dnešnímu dni zanevřel (na Kinga se čas od času vrhám s nostalgií, které jsme schopni jen my, devatenáctiletí kmeti), ale svou pozornost jsem přece jen přesměroval spíše ke klasické beletrii. S thrillery a horory mám najednou trochu problém. Vadí mi, že jejich autoři často používají krve, strachu a smrti jakožto silných prvků pomáhajících zakrýt jim mnohé nedostatky.“
Úspěšná sázka na realitu
Pavel Bušta nakonec zvolil docela jiný směr a pustil se do psaní povídek vyprávěných ústy dospívajícího chlapce Petra. Dokonce i místo bydliště má hrdina shodné s autorovým: odlehlé pražské předměstí Radotín. Literární zobrazení vlastních omezených zkušeností skýtalo nejedno úskalí, na němž si nezkušený autor mohl potvrdit svůj talent… či naopak vylámat zuby.
Vypadá to, že sázka vyšla. Navnaděn názvem, jenž se zdál pasovat k jeho věku, nabídl Bušta dokončenou sbírku nakladatelství Mladá fronta. Tamním redaktorům se rukopis zalíbil a bez dlouhého váhání se jej rozhodli vydat.
„Teenagerská“ beletrie se vedle televizních hudebních klání hemžících se dospívajícími interprety stala ve světě tahákem. V honbě za lacinou publicitou mladičkému psavci vydají občas text, jaký by zralému autorovi náročným redakčním sítem neprošel. Že toto v případě Buštovy prvotiny rozhodně neplatí, se dušuje její redaktorka Ivana Mergerová. „V redakci jsme doslova bombardováni rukopisy různých kvalit,“ říká. „Osud některých z nich je jasný po prvním nahlédnutí. Z povídek Pavla Bušty dýchala upřímnost, otevřenost, schopnost dobře se vyjádřit, (čím dál vzácnější) cit pro jazyk i humor. O tom, že by stály za vydání, jsme nepochybovali. Byli jsme rádi, že se vynořil perspektivní mladý autor. Naše rozhodnutí potvrdila externí lektorka dr. Irena Zítková, zkušená objevitelka mnoha talentů, slovy: Pavel Bušta k prvotině dozrál.“
Expres Praha-Radotín aneb poznej svého puberťáka
Sedmnáct povídek sbírky tvoří jakousi mozaiku důležitých předělů v životě současného adolescenta: první láska, první „opice“ i zkušenost s lehkými drogami, rané projevy palčivé touhy po vystoupení z davu, stupňující se střety s rodiči… Příběhy postrádají obvyklý neduh teenagerských textů – nadutost, sebestřednost, neschopnost sebereflexe – a naopak srší vtipem a ironií. Puberťák s tváří zarudlou pučícím akné se v nich dokáže hlasitě vysmát i vlastním nezdarům, nad nimiž by jiní možná plakali.
V souboru nechybí groteska odehrávající se na brigádě v supermarketu. Myšterium tremendum líčí zběsilý hon zaměstnanců na myš nalezenou v regálu s houskami:
„No jo, zas nám z pekáren s rohlíkama dovezli nějakýho Mickey Mouse,“ rozřehtala se stodvacetikilová Blažena, vedoucí mé směny supící si to kolem nás, a kývla na mě. „Běž tu svini chytit.“
Bezostyšně vytáhla z regálu čokoládovou tyčinku a narvala si ji celou do úst. Když se vzdalovala, zaslechl jsem, jak – spolu se sprškou čokoládových drobků – do rytmu písně linoucí se z reproduktorů zapěla procítěně:
„It‘s – my – life!“
To mi dodalo. Když jsem nastupoval na tuhle brigádu, vážně jsem nečekal, že můj „life“ se zde bude skládat především z omývání plesnivých potravin, falšování spotřebních dat, plnění rozkazů namyšlených obryň a… chytání hlodavců.
Povídka Největší kriminální kauza dolního Poberouní, lišící se od ostatních absencí hrdiny Petra a vyprávěním ve třetí osobě, je absurdní detektivkou s vysoce aktuálním podtextem:
Policejní lékař konstatoval smrt. Dle stupně rozkladu usoudil, že k ní došlo přibližně před třemi dny, nešťastnou náhodou: nebožák se napřed několik minut škrtil a poté sedmadvacetkrát zády narazil do řeznického nože. Následně si obvázal nohy a ruce izolační páskou.
Zdálo se, že je po všem.
V povídce Klasika zas neváhal autor zparodovat „posvátné“ téma mladické vzpoury:
Ze sklepa jsem vytáhl to nejdražší víno, co tam rodiče měli. Při zbavování láhve korkového špuntu jsem se zarazil. Můj vnitřní hlas se na mě zničehonic rozkřičel, dělaje přitom obscénní gesta:
„Buř se! Nesouhlas! Do prdele se zaběhlejma zvykama! Protestuj, dokud nebudeš moc starej na to, abys protestoval proti svejm protestům! Tak to sakra udělej nějak neobvykle!“
Přikývl jsem tomu hlasu, z kredence vytáhl otřískaný půllitr a polovinu Château Margaux do něj obrátil. Odběhl jsem do svého pokoje a sházel ze sebe všechno oblečení. Vypůjčil jsem si několik částí svého tanečního úboru a spokojeně začal vytvářet nový, originální „outfit“. Na hlavu jsem si posadil černý klobouk, kolem holého krku uvázal kravatu a přes ni natáhl motýlka. Levou holeň mi obemykala lyžařská ponožka, na pravé ruce se zase skvěla bílá rukavice z tanečních.
Kniha je na světě… a co dál?
Sbírka Expres Praha – Radotín se nedávno objevila na pultech českých knihkupectví. Co tahle situace mění pro samotného autora? „Mám možnost koupit si svoji knihu, to mi pořád připadá jako nějaká fantasmagorie,“ uvažuje mladík nahlas. „Minimálně tak změnila moje vnímání návštěv knihkupectví. A trošičku přifoukla mé literární sebevědomí, i když to se nadále podobá spíše vyprázdněnému pouťovému balónku.“
Třebaže si uvědomuje, že jde o perspektivu více než nejistou, v budoucnu by se Pavel strašně rád stal spisovatelem na plný úvazek. V prvním semestru dnes studuje obor český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ke statusu publikujícího literáta má tudíž mimořádnou šanci přidat za pár let i akademický titul z oboru.
Mladý autor viditelně září štěstím. Nechtěl by se o ně trošku podělit a alespoň naznačit směr těm, kdo rovněž prahnou po spisovatelské dráze? „Věřte si, ale učte se i sebereflexi a dejte na radu zkušenějšího,“ radí. „Na druhou stranu se nenechte nikým oblbnout, pište a své výplody bez rozpaků předkládejte ostatním, jakkoli otráveně se přitom tváří. Ono to třeba vyjde!“
Xantypa, 1. 11. 2011
.
