Havel za svůj mezinárodní kredit nemůže

Ústy Tonyho Blaira a George Robertsona, dvou významných Britů, nabídl Západ Rusku politické členství v NATO. Vyděsil tím některé Čechy vězící dosud v zajetí fóbií z minula. To se týká i předních domácích politiků včetně prezidenta Havla. 

Návrhy britského premiéra a generálního tajemníka NATO nebyly velkým překvapením. Sbližování aliance s bývalým nepřítelem číslo jedna je přirozeným důsledkem prudké změny mezinárodní situace po letošním 11. září. Teroristickým útokem na New York a Washington odzvonilo starým nepřátelstvím mezi Západem a Východem, doznívajícím z dob studené války, a začalo se rýsovat nové spojenectví proti mezinárodnímu terorismu s ohniskem v muslimských zemích třetího světa. Terčem se totiž může stát většina mocností na severní polokouli: Spojené státy, Evropa, Rusko… a dokonce i Čína. 

Češi, nedlouho poté, co se jim podařilo utéci ze zóny potenciálního ohrožení Ruskem pod křídla NATO, by nyní měli začít uvykat myšlence, že je tam bude Rusko v té či oné formě následovat. Je otázkou, nakolik byla po pádu železné opony a zhroucení sovětského bloku hrozba Moskvy reálná; vše nasvědčuje tomu, že minimálně od roku 1992 nebyla. A dnes už je svět úplně někde jinde. 

To prezident Havel, odmítající myšlenku užší spolupráce NATO s Ruskem, zřejmě nechápe (jiní významní domácí politici na tom nejsou o poznání lépe, v současnosti však nepatří k exekutivě). Zatímco za své vnitropolitické působení je prezident podrobován kritice, na mezinárodním poli mu jsou obecně připisovány jen samé zásluhy. Ty se do značné míry pojí se symbolem, jímž byl Havel pro svět, leč s jeho aktivní politikou téměř nesouvisí. Havel je mistr velkých, okázalých gest, jimiž často prozrazuje, že se v mezinárodní politice příliš neorientuje. 

Stačí si zrekapitulovat vývoj prezidentových postojů v otázce vojenských obranných aliancí. Bezprostředně po listopadu 1989 hájil společně se svým přítelem a ministrem zahraničí Dienstbierem myšlenku paralelního rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO. V době zvýšené mezinárodní nestability po rozpadu sovětského impéria nemohl Západ na něco podobného přistoupit. Svou pacifistickou rétoriku Havel záhy v tichosti opustil, o něco dřív než ministr Dienstbier, a stal se nadšeným přívržencem vstupu do NATO. 

Havel v počátku svého prvního mandátu nemálo rozkolísal pozici Československa jiným svým velkým gestem. Byla jím nepromyšlená omluva sudetským Němcům při vůbec první státní návštěvě, již uskutečnil u západních sousedů. Okolnosti poválečného vyhnání Němců v ní podal jednostranně, zcela v neprospěch Čechů, čímž nepřímo rozpoutal lavinu požadavků ze strany landsmanschaftu a bavorských politických elit. Na řadu let se tím zkalily vztahy s největším sousedem, když kancléř Kohl ve vztahu s českými partnery obratně využíval sudetoněmecké karty; skutečné oteplení přišlo až s nástupem sociálnědemokratického kancléře Schrödera. 

Všemožné Havlovy mezinárodněpolitické iniciativy západní metropole většinou přecházely zdvořilým mlčením. Uveďme pro příklad Havlův návrh, aby se blízkovýchodní konflikt řešil na diplomatické půdě v Praze, či výzvu světu, aby konečně uznal Tchajwan. Prezident, než tuhle ideu vypustil z úst, si měl u svých poradců alespoň zjistit, jak zní oficiální název země: Čínská republika! 

Nejspolehlivější korektivem prezidentových představ někdy méně, jindy totálně odtržených od reality se ukázal jeho proamerikanismus. Po konzultaci s americkými přáteli Havel nejednou pozměnil svůj názor. Lze očekávat, že i v otázce přizvání Ruska do Severoatlantické rady Havel otočí, až mu z Washingtonu vysvětlí, jak se věci mají.

Mladá fronta Dnes, 1. 12. 2001