Díky za každou reality show
Sleduji program na nejoblíbenějším českém televizním kanálu. Skupinka lidí sedí kolem stolu a konverzuje. Téma: tužidlo na vlasy. Účastníci debaty se dělí s ostatními o své osobní zkušenosti s tužidlem. Plynou dlouhé minuty. Dvacetiletý mladík s promyšleně rozcuchanými vlasy se dušuje, že on tužidlo nepoužívá.
(Neříká pravdu. Samozřejmě si je do vlasů vtírá, jenže má obavu, aby případným doznáním nebyla zpochybněna jeho mužnost.)
Hra na autenticitu
Co je tohle za přiblblý seriál? Ne, nejde o žádnou fikci, nýbrž o reálný dialog účastníků reality show snímaný kamerami a mikrofony ve službách „Velkého bratra“.
Ano, je to místy hloupé a rozvláčné, občas nechutné. Lidé tam hovoří vulgárně, sprostě si nadávají a osočují se, obnažují před kamerami své intimní partie, navzájem se jimi třou pod dekou. Ve chvílích útlumu monotónně drmolí, nervózně pohazují hlavami, zuřivě se houpou v křeslech… A televizní národ tím žije, vášnivě diskutuje
o protagonistech, spojenectvích a konfliktech mezi nimi, jako by šlo o děje kdovíjakého významu. Kdyby nějaký specializovaný institut v průzkumu popularity osobností promíchal politiky s obyvateli vily Vyvolených, nemohli by si být Paroubek s Jandákem vůbec jisti, zda je o prsa – nebo více – nepředstihnou Vladko s Reginou.
Proč se reality show těší tak velké oblibě? Protože je autentická. Poptávka po co nejvyšší míře autenticity formuje v posledních dvou desetiletích nabídku zábavního průmyslu. Ostatně i samotný koncept televizní reality show vznikl v reakci na zmíněnou poptávku. Autenticitou je v současnosti posedlá filmová a divadelní tvorba i beletrie: deníky a memoáry, rozhovory a nejrůznější publicistika získávají jasně navrch na úkor fikce.
Jenže je reality show opravdu tím, za co se vydává? Prosím vás, jakápak autenticita, jaká realita! Nejde tu přece o nic jiného než o hru, pásmo improvizovaných představení skupiny výstředních exhibicionistů, kteří jsou s vyhlídkou mnohamilionové výhry ochotni dělat televizním štábům před kamerami kašpárky. Na druhou stranu je pravdou, že kašpárky v té hře jsou reální, živí lidé nehrající podle předem napsaného scénáře a chovající se – byť v extrémním, uměle vytvořeném prostředí – víceméně spontánně.
Tři příčiny obliby
Proč jsou dnešní lidé tolik posedlí autenticitou televizních reality show? Prvním vysvětlením je prostý fakt, že v domácím kontextu je tato formule čímsi novým, neokoukaným a vše nové a neokoukané logicky přitahuje pozornost. Zvědavost je přirozená vlastnost pudící člověka objevovat nepoznané; v zemích, kde reality show, jež se svým průběhem v zásadě dokola opakují, běží již delší dobu, začíná zájem o ně klesat a pomalu, ale jistě vyklízejí zpět pozice ve prospěch tradičnějších televizních žánrů.
Druhá příčina je takříkajíc sociologická. Je doloženým, mnohokrát různými formami zmapovaným trendem, že se v moderní společnosti lidé od sebe stále více vzdalují. Přibývá osamělosti a v trávení volného času dominují pasivní individuální činnosti typu sledování televize, videa, DVD nebo ty lehce (inter)aktivnější u počítače
a internetu. Dialog vedený po chatu či prostřednictvím SMS je přitom něčím diametrálně odlišným od rozhovoru dvou živých lidí tváří v tvář. Regresí v tomto smyslu je i kvantitativní úbytek telefonických hovorů ve prospěch výměn textových zpráv prostřednictvím mobilů: zatímco v telefonu slyšíme alespoň hlas svého partnera v diskusi, při komunikaci formou SMS vidíme pouze text na displeji.
Paralelně s tím, jak realita ustupuje virtualitě, roste touha lidí po větším prožívání. To má umožnit i pozorování živých osob účinkujících v přenosu reality show. Reálný život tak vstupuje do naší mrtvé domácnosti alespoň z televizní obrazovky.
Třetí příčina souvisí se stávající nabídkou domácích televizních programů. Vedle stále se opakujících uchechtaných estrád podle mustru Ein Kessel Buntes, které možná ujdou jako kulisa k partii žolíků, ale coby hlavní předmět pozornosti stěží, nabízejí televize další typy sériově produkovaných pořadů v léty ustálených formách. V původní tvorbě se dramatická fikce vyznačuje dlouhodobě neuspokojivou úrovní. Nejlepším z možných řešení je nechat vypnutou televizi. Druhým je sledování reality show, kterou – přinejmenším zčásti – píše sám život.
Romantika se zdviženým prstem
Nedostatečná atraktivita původní televizní tvorby je nesporně jedním z motorů nahánějícím diváky ke sledování reality show. Podíl fenoménu televizní nudy na vysoké vlně zájmu o ně si proto zaslouží samostatnou reflexi.
Průvodními znaky současné české – nejen televizní – tvorby jsou nenápaditost, kašírovanost a vysoká míra stylizace. Zatímco stylizaci hollywoodskou nezřídka provází vysoká řemeslná úroveň, jež na tvářích diváků pomůže vyvolat i smích a slzy, u té domácí převažuje do očí bijící nevěrohodnost, a případný divákův smích či slzy tak bývají spíše výrazem posměchu či zoufalství. Mezi tvorbou různé domácí provenience jsou přitom určité rozdíly: zatímco ústředním tónem produkce České televize je skryté mravokárství, komerční televize se spokojují spíše se hrou na city. Všem společné je romantické balení v různých podobách a intenzitě.
Romantizovaný jazyk dramatické tvorby pod patronací České televize jako by navazoval na odkaz spisovatele Bohumila Hrabala. S postupujícím časem jde o stále smutnější Hrabalovo dědictví: zatímco tvorba samotného Hrabala nepostrádala originální nápady, v díle jeho epigonů zůstává pouze forma, roztomilé pábení hrdinů, kteří se v nepravděpodobně „lidských“ situacích urputně snaží vyšťourat perličky na stokrát vybagrovaném dně.
V souladu s požadavky doby se v současné tvorbě hrabalovského typu stále častěji objevuje erotika, leč jde o erotiku poeticky stylizovanou. Duchaplné či naopak duchamorné, ale vždy lyricky pojaté žvanění milenců zasazené do nějakého úsměvného rámce může být silné kafe i na zaryté romantiky mezi námi. Čiší z nich nedostatek fantazie tvůrců, kteří zřejmě na vlastní kůži žádný milostný cit nikdy nepoznali a celý život se oddávají jen bezuzdnému šukání, jež se ovšem neodvažují jakkoli odrazit ve své práci.
Jediným polem, na němž se hrabalovští tvůrci pokoušejí svůj vzor přesáhnout, je pole etické. Místo toho, aby se spokojili s cílem diváka pobavit, chtějí jej povznést a namísto zprostředkování vlastní osobité výpovědi by jej rádi vychovávali.
Společenská angažovanost takové tvorby přímo navazuje na její angažovanost předlistopadovou, kdy ústředním, shora naordinovaným zadáním byla výchova socialistického člověka. Hesla zmizela, leč metody a cíl – vychovat „lepšího“ člověka – paradoxně přežily pád jediné vůdčí ideologie a jejích mocenských nástrojů. Zčásti je to tím, že se autoři nedokáží zbavit zažitých stereotypů a u svých angažovaných výstupů změnili toliko vnější nátěr, zčásti chronickým nedostatkem nápadů a tvůrčí invence, jejž nejsnáze zakryji mravoličností a kazatelstvím. Moralizování v dramatické fikci však bývá vcelku průhledné, u diváka nejednou vyvolá posměch, a v konečném důsledku se tak míjí zamýšleným účinkem.
Tvorba komerčních televizí vedle toho přenáší důraz na divákovu zábavu a odreagování a s cílem dodat vrchovatou dávku prožitků hypertrofuje vášně a city. Divák se ocitá v prudce osvětleném světě lásky a nenávisti, který se jej prostřednictvím hektolitrů emocí pokouší vytrhnout z každodenní šedi. A přimět ho, aby udržel pozornost až do reklamního bloku, s jehož pomocí vybuzené city plynule přejdou v chuť vyzkoušet doporučené produkty. Výsledkem je romantický kýč, od kýče výchovně-osvětářského takřka k nerozeznání.
Tvrdý dopad na zem
Divák ukolébaný kýčem v televizní dramatické fikci se pak cítí nemálo zaskočen, když zhlédne na obrazovce živou diskusi účastníků reality show.
„Tý vogo, tagle se fakt mluví?“ řekne si po zhlédnutí jejich debaty. Jo, takhle se fakt mluví. Hovoří tak mezi sebou obyčejní lidé a vlastně všichni – pražští intelektuálové až tak po šestém pivu či třetím panáku whisky, dle svého individuálního vkusu a míry návyku na alkohol. Diváci dávno nenápadně uvykli dichotomii jazyka, jímž hovoří soukromě mezi sebou, s učesaným projevem hrdinů z televizní obrazovky, nepřemýšlejí o ní a většinou si ji ani neuvědomují. Tím více je překvapí, narazí-li jednoho dne na svůj věrný obraz na televizní obrazovce.
Není-li ten obraz zrovna lichotivý, jsou připraveni se od něho hlasitě distancovat a dožadují se návratu romantických iluzí. Ve svých reakcích poukazují na vulgarity zničehonic zaznívající z obrazovky (před 22. hodinou!) a pohoršují se nad nenuceností v počínání účastníků reality show a jejich absencí sebemenších skrupulí. „Na tohle mají koukat naše děti, z toho mají čerpat inspiraci pro své životy?“ ptají se řečnicky v dopisech adresovaných nejrůznějším redakcím. Zapomínají přitom na fakt, že tytéž děti, za jejichž plamenné obhájce se vydávají, u nich doma denně na vlastní oči asistují podobným výjevům a nezřídka i horším než těm, které mohou sledovat na obrazovkách v televizní reality show.
Dětem by v souladu s touto logikou bylo nejvhodnější natrvalo ucpat oči a uši a sundávat jim klapky pouze tehdy, ocitnou-li se spolehlivě uprostřed některého z iluzorních světů: na dobročinném koncertu, na shromáždění ke Dni dětí či na mítinku tatínkovy oblíbené politické strany.
Svět je však vážně hroznější než reality show a není v lidské moci před ním natrvalo ušetřit vlastní potomky. Sledování pohádek v ničem nepomůže dětskému divákovi, který z nich získá iluzorní představu, že dobro automaticky vítězí nad zlem a on tedy nemusí nic dělat, stačí, když počká, až všechno dobře dopadne. Sledování dramatické fikce pro dospělé je ještě o stupeň horší: krále, draka, zlého čaroděje a krásnou princeznu, již evidentně nejsou z tohoto světa, nahrazují lidé, kteří na první pohled vyhlížejí jako mí sousedé z ulice či náměstíčka. Iluze se tváří jako skutečnost a pro život ztracen je ten, komu se svět televizního romantického filmu či seriálu začne prolínat s realitou.
Rozumný rodič nebrání dětem vedle pohádek sledovat reality show. Jde o nejlepší průpravu pro život z celé domácí televizní programové nabídky. Jejich sledování pro ně skýtá minimálně jistou naději, že se nebudou připravovat na pozdější existenci v převážně růžových barvách.
Inspirace z reality
Reality show by zpětně také mohly – nepřímo a zprostředkovaně – rehabilitovat domácí dramatickou fikci. Prostým srovnáváním obou totiž před divákovýma očima stále zřetelněji vystupuje na odiv naprostá odtrženost druhé z nich od skutečnosti, v níž žijeme. Umělecká fikce samozřejmě nemá za cíl realitu pouze zobrazovat, ale cosi není v pořádku, je-li s ní v radikálním rozporu a její hrdinové se těm živým podobají asi jako se hodinky z pouti podobají těm skutečným: mají řemínek, ciferník a ručičky, ale nejdou.
Dovolte mi na závěr trochu fabulace. Dříve než se divák nasytí a unaví vlnou reality show, využijí této výzvy nejrůznější televizní produkce a laťku vlastní tvorby se vynasnaží nastavit o něco výš. „Když už byl reálný život takto podloudně propašován na televizní obrazovky, neměli bychom se jej pokusit nějak reflektovat i my?“ pomyslí si třeba scenáristé, režiséři a jejich spolupracovníci. Ty, kteří si to neřeknou nebo nebudou s to svá předsevzetí naplnit, nahradí jiní, schopnější pravdivější umělecké výpovědi.
To se netýká pouze tvorby televizní, nýbrž i filmové či literární. Domácí spisovatelé, jejichž literární postavy se s hřebíkem v zadku plazí ponurou šachtou a zmítají se přitom v křečích vlastního já, mohou být spřízněnými nakladateli dotlačeni k poznatku, že odrazují čtenáře od současné české prózy, a prožívání raušů se opět stane jejich ryze intimní záležitostí. Idem pro filmové tvůrce, kteří postupují přece jen o něco obezřetněji, neboť jejich náklady a rizika ztrát jsou vyšší.
Na přelomu 20. a 21. století vládla éra reality show, jež vrátila uměleckou fikci zpátky na zem, dočteme se možná jednou v učebnicích filmové a televizní historie. Lidé se od nahlížení do životů zasloužilých, méně zasloužilých i zcela nezasloužilých celebrit a jejich vzájemných vztahů vrátí k zájmu o autorskou fikci. A bude jim jedno, že příběhy, které sledují nebo čtou, někdo vymyslel a ve skutečnosti se vůbec nestaly. Důležitější bude, že si z nich cosi nedefinovatelně příjemného vezmou sami pro sebe.
Leden 2006
