Benešovy dekrety po tisící první
V boji o Benešovy dekrety opět přituhuje. Skoro jako by nám 2. světová válka skončila před pár lety. Brojí-li za zrušení dekretů, na jejichž základě přišli před více než půlstoletím o domov i majetek, členové sudetoněmeckých spolků z Německa a Rakouska, lze to pochopit. Ti, kdo jim přizvukují na domácí scéně (Jiří Pehe: Dekrety nejsou vyhaslé, MfD 27. 2. 2002), však vstupují na velmi tenký led.
Jiří Pehe se nemýlí, když tvrdí, že dekrety nejsou vyhaslé. Dekretů prezidenta republiky se v průběhu války a bezprostředně po ní nahromadilo na sto čtyřicet; prezident Beneš se jimi právně vyrovnával s německou okupací země, která ohrozila samotnou její existenci. Tzv. Benešovy dekrety tak významnou měrou určily podobu poválečného Československa.
Je to podobné jako s domem: chceme-li, aby dlouho stál, není radno rýpat bagrem do zdí. Po roce 1989 kupříkladu v Praze zvítězila (ať oprávněná, či účelová) teze, že nesmí být zpochybněna legislativa z let komunismu, neboť by se tím narušila právní kontinuita. Pokud bychom případnou demontáž komunistického práva přirovnali k vytahování cihel ze zdiva v prvním patře domu, pak by se rušení dekretů rovnalo vytrhávání cihel ze zdí v přízemí, potažmo z jeho základů: zhroucení stavby by bylo na dosah.
Češi dozajista způsobili v historii jiným národům četné křivdy, tak jako jiné národy způsobily mnoho (ještě více?) křivd jim. V otázce dekretů, o nichž je tu řeč, má český stát jednu jistotu: poválečný odsun (vysídlení, vyhnání) Němců z Československa, Polska a dalších území podpořily vítězné velmoci 2. světové války na postupimské konferenci v roce 1945 a jimi posvěcený akt se stal nedílnou součástí poválečného uspořádání Evropy tak, jako jí je zábor východního Polska ex-Sovětským svazem či některých německých území Polskem (a ex-Sovětským svazem). V lepší společnosti se nad tím sluší pohoršovat, a to je tak vše. Kdyby se jednoho dne česká politická reprezentace zbláznila a zrušila Benešovy dekrety “od samého počátku”, nejenže by to spustilo lavinu majetkových požadavků z Německa a Rakouska, ale metodou olejové skvrny by došlo ke zpochybnění poválečných poměrů v dalších zemích.
Paradoxnost návrhu zrušit Benešovy dekrety vypluje plně na povrch při letmém srovnání s právním řádem země, jež 2. světovou válku rozpoutala, a nakonec prohrála. V Německu podnes nepozbyla právní platnosti Mnichovská dohoda včetně jejích důsledků. Vysvětlením není nostalgie Němců po starých časech, důvod je mnohem prozaičtější: jejím případným zrušením by došlo ke zpochybnění řady právních aktů uzavřených za války obyvateli Sudet. Nikdo nepopře, že byla Mnichovská dohoda ostudná, přesto si nevzpomínám, že by kdy někdo, ať v Česku či jinde, požadoval její vyobcování z německého práva.
Přestaňme měřit dvojím metrem a nevytahujme staré džiny z láhve. Pokud bychom se měli nadále překřikovat, kdo komu v poslední válce a po ní více ublížil, pak by tu bylo i jiné, chlapštější řešení: rozdejme si to prostě všichni znovu. Anebo vypusťme jako kohouty do ringu ty, kdo na podobné rétorice touží získávat politické body, ať si to vyřídí sami mezi sebou.
Mladá fronta Dnes, 2. 3. 2002
