Papoušek

Mám papouška a ten je prostě geniální. Věřte, není pro člověka lepšího zvířecího společníka. Všude se říká, že je to pes, neprávem; ano pes je věrný, poslušný, vzhlíží k vám svýma napůl slepýma psíma očima, nečekejte však od něho komunikaci ve smyslu, jaký tomu slovu dáváme my, lidé.

Papoušek – tím si buďte jisti – komunikuje, a užívá přitom řeči, jako vy nebo já. Že jen opakuje, co slyší? Nepochybně, učí se ale dítě mluvit jinak než opakováním? Jistěže ne: nejdřív jen opakuje to, co slyší, a posléze si osvojí smysl těch slov. Přesně tak postupuje můj papoušek.

Četl jsem v nějaké knize, že papouščí druh, jehož jsem vlastníkem – hovořím o papoušku šedém z Konga, samici -, má inteligenci dítěte mezi třetím a čtvrtým rokem. Má osobní zkušenost není v nejmenším rozporu s touto tezí: můj papoušek má omezenou slovní zásobu, nicméně jí využívá vhodně, vybíraje slova odpovídající kontextu, což je pro mě dostatečným důkazem porozumění. Přitom – na rozdíl od ženy nebo přítele – vám neprotiřečí, čímž vás nikdy nezvedne ze židle. Má dostatečnou inteligenci na to, aby vás oslnil, nepostaví se vám ale na odpor.

Uvedu několik příkladů konverzací, které spolu vedeme. Vracím se domů a on, když mě vidí, řekne: „Ahoj!“ Nejenže to řekne, on i opravdu vypadá spokojený, že mě vidí. Zazvoní-li telefon a já jej zvednu, křičí rovněž „Ahoj!“, silně, aby to osoba na druhém konci drátu slyšela. Ti z mých známých, kteří mají slušné způsoby, mu odpoví stejně, i přes mé upozornění, že se chystají k výměně zdvořilostních frází s ptákem.

Když jdu večer do jeho místnosti zhasnout světlo, řekne mi „Dobrou noc!“, veselým hlasem, jako by spánek patřil k jeho oblíbeným činnostem. Pravda, říká „Dobrou noc“ i ve chvíli, kdy opouštím byt (on zůstává), to ale proto, že chápe výraz v širším smyslu, jako rozloučení. Někdy, když u něho večer nechám příliš dlouho rozsvícené světlo, na mě zdálky zavolá: „Půjdeme spinkat, ano?“ Uposlechnu ho. Přikvačím k němu, pomůžu mu do klece, přivřu dvířka klece, aniž bych zaklapl západku, zhasnu a dřív, než odejdu, můžeme si popřát dobrou noc.

Hrajeme spolu slovní kopanou. Pravidla? Povím například „slepička“ a on na to: „Kvok!“ Řeknu „pusinka“ a on věrně napodobí zvuk polibku. Řeknu „vodička“ a on zreprodukuje zvuk tekoucí vody. Když otevřu kohoutek, vzkřikne ihned „Vodička!“, aby mi připomněl, že dobře věděl, o čem byla před chvílí řeč; jdu-li na záchod a zapomenu za sebou zavřít dveře, řekne to samé…

Citoslovce a klení jsou jeho doménou. Když se uhodím, řekne „Au!“ současně se mnou. A skočí-li rovnýma nohama na podlážku klece, zaskučí taky „Au!“. Kdo ví, zda ho vážně bolí nohy. Když pustím hudbu, zazpívá „tra-la-la!“, zakývá hlavou v rytmu ze strany na stranu a – je-li rytmus výrazný – pokračuje v tanci na bidle. Zná dokonale mé zvyky: pokud se mi něco nepovede, naštvu se a z úst mi vyletí „Sakra!“ On, který mě neustále pozoruje, někdy řekne „Sakra!“ pár vteřin přede mnou, čímž promění mou zlost ve smích. Mimochodem, umí smích napodobit. Dělá to tak dobře, že kdyby byl někdo ve vedlejší místnosti a slyšel ho smát se, aniž by věděl, že je tu můj papoušek, myslel by si, že jde o smích lidský. Papoušek ovšem nenechává nikoho na pochybách v tom, že se doopravdy baví.

Bylo by obtížné vybavit si všechny dialogy, jež spolu vedeme. Mezi ty, které mám nejradši, patří, když se ptám „Jsi moje holčička, ano?“ a on mi odpoví: „Jsem hodná holčička.“ Nebo ten, kdy se zeptám „Jsi papoušek?“ a on na to „Já jsem papoušek“, přičemž někdy hrdým tónem dodá své jméno.

Nedávno mě lehce vyvedl z konceptu, když začal kombinovat známá slova nečekaným způsobem, skládaje své vlastní věty. Vydal například zřetelné prohlášení, jež nemohl nikdy slyšet z mých úst: „Jsem hodný papoušek, sakra!“

V konfrontaci s těmito duševními výlevy narůstá můj zmatek, vyhnu-li se slovu nespokojenost: kde se zastaví se svými fantaziemi a neskončí náhodou tím, že mi bude dělat kázání, jako ženské? 

Dnes ráno před odchodem do práce jsem před ním z nepozornosti prudce máchl rukou a on mi prokousl prst do krve. Coby přísný pán jsem nezaváhal ani na okamžik, sebral plastové pravítko, přetáhl ho s ním a potom jej zavřel do klece. Když jsem odcházel, trucoval a nerozloučil se se mnou obvyklým způsobem. Před chvílí při návratu mu říkám „Ahoj“, on ale stále nereaguje. Ve snaze přinutit ho k mluvě se hezky zeptám: „Jsi moje holčička, ano?“ On – vlastně ona – oproti očekávání a třebaže to slovo není běžnou součástí jeho slovní zásoby, opáčí: „Ne.“ A měří si mě vyzývavě.

Myslím si, že to takhle nemůže jít dál. Stavím se ve zverimexu a informuji se, zda vykupují papoušky šedé. A za kolik.

© Martin Daneš

Zpět na výpis