Amerika v Pakulu
Polemiku o tom, kdo vyhrál nedělní duel dvou hlavních volebních lídrů v České televizi, považuji za poněkud bezpředmětnou: Paroubek a Topolánek jen více či méně obratně přeříkávali předvolební propagační slogany z pera svých marketingových poradců, případně vtipné bonmoty a urážky soupeře téže provenience.
I proto nesdílím nadšení mnohých z aplikace amerického stylu duelu s přísným moderá-torem, jenž zadává otázky, vyměřuje čas a politika nenechá pořádně reagovat na slova svého oponenta, na domácí poměry (kombinace stupínku se židlí a střídavé sedy a vztyky politiků jsou technickým detailem, přesto působil nedomyšleně). Je specificky americký, navíc v tamním pojetí klade podstatně větší nároky na přípravu a schopnost obou rivalů v odpovědi co nejlépe pokrýt předepsané téma.
Pro české poměry by se zdála vhodnější formule francouzská, v níž moderátor rovněž řídí debatu, leč soupeřům ponechává dostatečný prostor ke vzájemné výměně názorů a dovolí jim klidně i vjet si do vlasů (na pleše). Pouze osobní konfrontace přiměje české politiky opustit naučené fráze; a o to, aby ukázali svou schopnost improvizace i obhájit programy v ostrém dialogu, přece v duelech jde – monology už dávno známe.
Úspěch receptu by byl podmíněn tím, aby svůj přístup změnili i sami moderátoři. Nevím, jak u nás vznikl stereotyp, podle něhož – jakmile se do sebe oba soupeři pustí – cítí moderátor potřebu ihned je zarazit, aby se mu debata „nevymkla z rukou“.
Z uvedených důvodů nedělní duel v ČT sotva nalákal nové voliče do náruče jedné z dvojice hlavních stran, spíše jen utvrdil ty dávno rozhodnuté o správnosti svého výběru. Kalousek, Bursík a Filip by měli oběma lídrům i České televizi upřímně poděkovat.
28. 5. 2006
