IV. Tvrdší nežli skála
Za celou svou kariéru si nevybavuju tvrdší politická jednání, než jaká jsem absolvoval v pondělí a v úterý s poslanci Pohankou a Melčákem. Jednat jsem s nimi ale musel, protože jsem chtěl, aby nechali projít sněmovnou moji vládu, se kterou jsem moc spokojený (bude dělat reformy, anebo je nebude moct dělat a budou předčasné volby!). Oba dva dobře věděli, jak moc mi záleží na tom, aby ta moje vláda prošla, a taky mi při těch jednáních pěkně zatopili.
Seděli jsme v mém kanclu ve Strakovce, na jedné straně stolu já a Mára, naproti nám Pohanka s Melčákem. Pohanka na mě sebevědomě brejlil.
„Budeme po vás chtít velké ústupky,“ začal Pohanka, „protože naše srdce bije nalevo, a krom toho nechceme, aby o nás pak mohl někdo tvrdit, že jste si nás koupili.“
„A aby to nikdo nemohl tvrdit,“ přidal se k němu Melčák, „musíte pro nás udělat změny v programu.“
„Změny v programu?!“ vykřikl Mára, „proboha, co se vám na našem programu nelíbí, vy socani?“
„My můžeme klidně zase jít,“ řekl Pohanka a otočil se ke mně tázavě.
I když mi to šlo těžko z pusy, musel jsem říct, že Mára bývá někdy prudší, ale v podstatě to nemyslí zle, a Pohanka se ohlédl po Melčákovi a řekl, že tedy zatím nepůjdou.
„Ale budete muset v tom programu škrtat a přepisovat,“ doplnil ho Melčák. „Hlavní věc, kte-rou po vás chceme, je, abyste nikomu – rozumíte, nikomu! – nezvýšili daně.“
Na okamžik mi spadla čelist. Uvědomil jsem si to, čelist rychle srovnal a znova nahodil úsměv.
„Opravdu bysme je nemohli trošku zvýšit,“ zaškemral jsem, „aspoň těm nejchudším?“
„Jenom přes moji mrtvolu!“ vykřikl Melčák, „a propó, jak to bude s pohřebným?“
„Nepřipustíme zvýšení daní ani těm, co jsou na sociálce, ani bezdomovcům, prostě niko-mu!“ zahřímal Pohanka, čímž naštěstí zamluvil to pohřebné, „chcete naše hlasy?“
„Chceme!“ vyhrkli jsme s Márou oba současně, až jsme se museli na sebe podívat. Tehdy jsem si pomyslel, jestli na nás není moc vidět, jak o ty jejich hlasy stojíme.
Asi to vidět moc bylo, protože Pohanka nás nenechal ani vydechnout a pokračoval:
„Tak tohle jsme si, doufám, vyjasnili – měli byste zavolat hned někoho od vás, aby vám ty daně šel přepsat. A půjdeme dál: Chceme, abyste se tu osobně zavázali, že nebudete privatizovat fakultní nemocnice.“
„Ani tu v Motole?“ ujelo mi.
„Ani tu,“ zasyčel Pohanka.
„Ach jo,“ řekl Mára, „taková velká, ta by se dobře prodávala.“ Naklonil se ke mně a zašep-tal: „Už jsem na ni měl kupce.“
Pohanka to asi slyšel, protože mu do toho vlít: „Tak pánovi laskavě řekněte, ať si nechá zajít chuť. A pokud by chtěl mermomocí investovat do zdravotnictví, máme tady kliniku Mayo.“
„Ba jo,“ řekl jsem.
„No jo,“ řekl Mára.
„Co bude dál?“ zeptal jsem se schlíple, „nedáme malou přestávku na cigaretu?“
„Přestávka bude, až všechno dojednáme!“ bouchnul Melčák pěstí do stolu. „Co dialog s odbory?“
„Dialog s odbory?“ kouknul jsem bezradně po Márovi; nevzpomínal jsem si, že bysme v koaličním programu měli něco o odborech.
„No o těch jsme si říkali,“ vyhrknul Mára, „že je pošleme do pr…“
„Jdeme domů?“ mrkl Melčák na Pohanku.
„Nepošleme je nikam,“ řekl rychle Mára a sklopil hlavu.
„Dialog s odbory povedete,“ řekl Pohanka, „je vám to jasné?“
„Jasný,“ řekli jsme s Márou oba najednou: už zase to proklaté stereo. Vzal jsem do ruky pero a dělal jsem, že si něco píšu, aby ti dva neviděli, jak se červenám.
„Máte toho ještě hodně?“ zeptal jsem se pak Pohanky, který se choval jako vůdce té pove-dené dvojice.
„Jistě že máme,“ Pohanka na to, „hospodářský růst, snižování nezaměstnanosti, transpa-rentnost sociálních dávek, upevňování demokracie, korupce…“
„Korupce?“ žasl Mára.
„Jo,“ přikývnul Pohanka.
„A co je s ní?“ zeptal jsem se já.
„Musíte s ní bojovat.“
„Tak jo,“ povzdechnul si Mára, „když na tom trváte, připíšeme to do toho programu.“
„To bysme vám radili, jestli pořád chcete ty naše hlasy,“ řekl Pohanka jedovatě.
Tohleto martyrium trvalo celé dva dny a propotil jsem při něm tři košile (v úterý jsem se potil ještě víc než v pondělí, protože jsem chytil chřipku kombinovanou s angínou a už v poledne jsem byl tak mokrý, že jsem se musel jít převléct). Zeptal jsem se pak v úterý večer Lucie, jestli by mi ty košile vyprala, a ona se na mě tak podívala a řekla: „Otci svého dítěte bych je vyprala.“
Tak to tedy ne, vypere mi je Mára – na takové vydírání já nehodlám přistoupit!
