XI. Obnovitelné zdroje
Tak jsem byl v Bruselu a vyjednával tam se svými kolegy Merkelovou, Blairem a těmi ostatními, co si už přesně nevybavuju, jak se všichni jmenují. A jak už je u nás zvykem, novináři pak zase zkreslili některé moje výroky, třeba ten, že jsme ochotní jednat o evropské ústavě, která je – jak známo – big shit. Najednou to začali komentovat tak, že jsem na tu ústavu změnil názor, že jsem zařadil zpátečku, že sekám latinu a tak podobně. Nepochopili, že to, že s někým o něčem jednám, ještě zdaleka neznamená, že mu to potom s gustem nesmetu ze stolu.
Ve stejném duchu nám nemůže nikdo bránit v tom, abychom nesmetávali ze stolu to, co takové paní Merkelové přelítne přes pysk, a ona si to umíní protlačit za každou cenu přes všechny ostatní. Naposled si ta bláznivá Němka usmyslela, že musíme v Evropě vyprodukovat dvacet procent energie z obnovitelných zdrojů. Já nevím, jak mám u nás dosáhnout dvaceti procent energie vodní, sluneční nebo větrné, tedy pokud do ní nezapočítám i prdy, které my Češi za rok vyprodukujeme. Protože se ale u nás většina lidí dost stydí a prdí hezky potajmu, je otázka, jak tu celkovou energii získanou z těch prdů vlastně změřit, nehledě na to, že je i otázka využití takové energie. Možná by se dalo říct, že když někdo jde po ulici a upšoukne si, tak si přitom i trochu popoběhne, a tím vyprodukované energie využije ke zrychlení chůze. A to nepočítám lidi, kteří než aby si doma v zimě zapnuli topení, tak si radši zabední všechna okna a prdí tak dlouho, až jim začne být teplo – říká se tomu „smrádek, ale teplíčko“.
No a když se mě někdo zeptá, proč jsem ten nápad té Merkelové neshodil ze stolu, když jsem původně říkal, že to udělám, tak to bylo právě proto, že vím, že když nic jiného, tak se u nás můžu spolehnout aspoň na jeden obnovitelný zdroj energie: na ty naše prdy, které nám nikdo nepřidá, ale naštěstí ani nevezme.
