XIII. O naslouchání
Musel jsem se smát, když jsem viděl, jak Prdoubka, i když byl jediným kandidátem na předsedu socanské strany, zvolilo na tom jejich sjezdu jenom o fous víc než polovina všech delegátů. To má za to, jak nabubřele se chová, to má za to, že k sobě nepřipustil protikandidáta a jejich sjezd tak dost hodně připomínal nechvalně známé sjezdy KSČ, kde bylo předem jasné, kdo se stane generálním tajemníkem: Husák, Jakeš a já nevím kdo ještě.
Prdoubek prostě dneska sklízí ovoce své politiky, která znechucuje občany této země a se kterou jde od porážky k porážce. Je až legrační, jak se mu za poslední rok nesplnil žádný z cílů, co si stanovil: chtěl vyhrát volby – nevyhrál je; chtěl dostat socany do vlády – nedostal je; chtěl být předsedou sněmovny – nestal se jím. Teď se sice znovu stal předsedou socanů, ale s odřenýma ušima, a ty bude mít po těch odřeninách ještě dlouho strupaté, na to vemte jed. Měl by už pochopit, že příkazy stejně nic nezmůže, protože toho mají lidi brzo dost, když jim neustále někdo něco diktuje, jako to dělá Prdoubek se socany a jak by to rád dělal i se všemi ostatními lidmi.
To já se na rozdíl od Prdoubka umím otevřít názorům druhých a naslouchat jim. Naslouchám třeba Bursíkovi, naslouchám knížeti, Džamile (i když není žádná sranda poslouchat ty její hemzy), naslouchám Čunkovi… moje vláda je o naslouchání a o dialogu – kdyby byl na mém místě Prdoubek, určitě by pořád jen dupal a rozkazoval. A nejenom ve vládě umím nasluchat: naslouchám Márovi, naslouchám Lucii… jsem prostě jedno velké ucho.
A když srovnám ten jejich socanský sjezd s naším posledním kongresem, vidím, že se od sebe neliší jenom tím názvem, ale úplně ve všem. U nás se vedla otevřená diskuse, u nich mluvil hlavně Prdoubek. Mě volilo mnohem víc delegátů než Prdoubka, mimo jiné proto, že jsem jim naslouchal. A že jsem byl taky jediný kandidát? To bylo něco jiného: bylo to tím, že ke mně měli všichni takovou důvěru, že je žádné jiné jméno ani nenapadlo. Socany napadne jmen spousta, ale bojí se je před Prdoubkem říct.
