Stravovací experiment
13. února 2006
Autor (ob)deníčku se nechal inspirovat americkým experimentem, při němž se vybraný aktér měsíc stravoval pouze v restauracích McDonald´s, a jeho českou nápodobou s vep-řem-knedlem-zelem. Denně vepřo-knedlo-zelo u nás ale jí kdekdo (donedávna třeba i pan premiér), proto to autor (ob)deníčku nepovažoval za příliš náročnou výzvu a rozhodl se po celý příští týden živit pouze olomouckými tvarůžky („syrečky“) a zapíjet je desetistupňovým pivem značky Platan. V průběhu experi-mentu bude dohlížet sám na sebe (konečně je už velký) a na tomto místě se dělit o své zkušenosti. Uvidíme, zda výzvu zvládne a dotáhne ji do konce.
14. února
Po šestém balení tvarůžků začínám neodbytně říhat. Divím se tomu: syrečky přece nena-dýmají. Divení ale nepomáhá a nepomáhají ani dvě láhve desetistupňového piva Platan vypi-té na ex. Spíše naopak: říhání se stává stále neodbytnějším. Zdá se mi, že říhání i lehce zapáchá, nejsem však s to potvrdit si to z nezávislého zdroje – jsem doma sám.
15. února
V průběhu noci se k říhání přidaly větry. Zde musím zcela jednoznačně konstatovat, že jsou zdrojem nepříjemného zápachu, dokonce ještě nepříjemnějšího, než bývají standardně. Po ránu jsem větral ložnici o hodinu déle než obvykle. Větrat musím i v kuchyni, kde tvarůžky skladuji, a obýváku, kde jím. Větrám doma prakticky permanentně a následkem toho prů-měrná teplota v mém bytě z obvyklých 22,5°C klesla na 16°C.
16. února
Při nákupu se na mě pokladní v prodejně nějak divně koukala. Oznamoval jsem jí, že došly tvarůžky, a ptal se, zda je v co nejbližší době zase dovezou. Nakoupil jsem jich sedm-advacet – víc v regále neměli. Poněkud kysele se tvářil i trafikant, jemuž jsem si malým okénkem říkal pro noviny. Že by mi páchlo z úst? Zcela vyloučit to nelze. Napsal jsem přítelkyni, že tento týden na ni rozhodně nebudu mít čas. Doma si navlékám dva svetry, otvírám čtyři balení tvarůžků a připravuji oběd.
17. února
Volala mi přítelkyně a ptala se, zda – když mám tento týden tolik povinností – bych si neudělal čas aspoň na večeři. Večeři jsem zamítl, neboť nevím, ve které restauraci mají tvarůžky v nabídce; a i kdyby je někde měli, nejspíš bych se je před ní trochu styděl jíst. Volím kompromis a navrhuji, abychom z důvodu mé velké časové tísně zašli někam „na dvě piva“; po neděli jí slibuji vše vynahradit. Domlouváme se na pátek večer do restaurace U Vávrů, kde čepují Platana. Večeři si budu holt muset dát doma předtím, anebo radši až potom.
18. února
V restauraci se na mě přítelkyně trochu mračila. Měl jsem totiž hlad, a tak mi nezbylo než se najíst ještě před odchodem z domova; kvůli zpoždění jsem si nestačil ani vyčistit zuby. Při druhém pivu se přidal můj starý známý z tohoto týdne: větry. Odešel jsem si ulevit na toalety, ale ihned po návratu mě to chytlo znovu. Přítelkyně se omluvila a odešla. Na stole po ní zůstalo nedopité pivo. Doufám, že se nějak nenaprdla.
19. února
Do naší prodejny – nejspíš v pátek v odpoledních hodinách – dovezli novou dodávku tvarůžků, a tak je nemusím složitě shánět po obchodech v okolí. Svých třicet balení jdu pro jistotu zaplatit k jiné pokladní, než u které jsem platil posledně. I ona po mně ale nějak divně pokukuje – asi si to už mezi sebou řekly. Nevadí, jíst tvarůžky přece není ilegální.
20. února
Ráno mi volala přítelkyně a oznámila, že se se mnou rozchází. „Snad ne kvůli tomu pátku?“ ptám se. Ne, to, že jsem v té hospodě smrděl a prděl, prý není ten důvod, je to jen chvíle, kdy přetekl pohár. „Jakej pohár?“ ptám se rozčileně a přitom mi unikne hlasitý pšouk. Zavě-sila. Škrábe mě v krku: z toho ustavičného větrání jsem asi chytil nějakou virózu. Navečer přesto propadám euforii: překonal jsem sám sebe! Nevíte někdo, kde bych mohl pro věčnou paměť zaznamenat svůj výkon?
