Zatracené jistoty

Martin Daneš

Člověk mívá v životě jen pramálo jistot: že je ve dne spíš světlo a v noci spíš tma, v létě (až na výjimky) teplo a v zimě zima, že jednou umře… ale na to raděj nemyslet, že. K mým životním jistotám donedávna pat­řilo i počínání mého přítele K., na něhož se dalo stoprocentně spoleh­nout v tom, že se po každé něčí zmínce o duchovnu, náboženství, esoterice nebo okultních vědách pekelnicky zašklebí a utrousí nějakou patřičně jedovatou poznámku o černoprdelnících. V uvedeném ohledu se na něj dalo spolehnout dokonce víc než na teplo v létě a zimu v zimě.

Museli byste být v mé kůži, abyste pochopili, jaké bylo mé překva­pení, když jednou večer v hospodě K. odkudsi beze slova vytáhl kovo­vé kyvadélko, uchopil konec niti, na níž bylo upevněno, mezi prsty a znehybnil nad jídelním lístkem.

„Co to děláš?“ zeptal jsem se zděšeně.

„Ale nic,“ pravil K., lapaje soustředěně očima tajemné poselství, jež mu kyvadélko sdělovalo svými neznatelnými vibracemi nad názvy jednotlivých pokrmů, „potřebuju se dozvědět, co si mám dát k jídlu, aby mi nebylo blbě vod žaludku. Víš, že na to trpím.“

„Neblbni, dyť je to esoterika!“ reagoval jsem – z hlediska náhod­ného pozorovatele – možná poněkud nesrozumitelně.

K. samozřejmě pochopil, kam tím mířím, ale jenom sebou mírně zašil, jako by můj nepohodlný argument setřásal ze zad. „Ty vole, mně to náhodou pomáhá,“ dodal po chvíli tvrdohlavě.

Objednali jsme si večeři (kyvadélko příteli doporučilo lososa) a změ­nili téma; snažil jsem se nedat na sobě nic znát, ale ona šokující scéna, jíž jsem byl svědkem, mi nešla z hlavy. Doma jsem o svém pří­teli v klidu přemýšlel a dospěl k závěru, že ne všechny věci jsou tako­vé, za jaké jsem je dosud považoval. A že je člověk slabá, křehká bytost, pročež jsem byl hlupák, když jsem své vlastní slabosti před druhými tak pečlivě skrýval.

Každý neznaboh – jako já – nejspíš čas od času pod­lehne zoufalství a beznaději a tajně prosí pánbíčka, na něhož nevěří, aby mu s něčím píchl. Stane se, že se cítím strašlivě opuštěný, hrozně někoho chci a pro to, abych jej získal, jsem ochoten udělat cokoli. Kráčím v tomhle rozpoložení tichým pod­večerem, kolem kostela a dokořán otevřenými vraty zahlédnu majestát­ní chrámový interiér. Zpomalím krok, na okamžik zaváhám a už vchá­zím dovnitř Pohltí mě prostor a chlad. Vzápětí se přistihnu, jak stojím proti hlavnímu oltáři a v duchu smolím modlitbičku.

Modlit se neumím, kde bych se to – proboha – měl naučit? Mum­lám si tedy pod vousy slůvka, jak mi je slina na jazyk přinese: „Pane Bože, prosím tě, dej mi…“ no, nebudu radši jmenovat, ještě bych si to u někoho rozlil. Když skončím, rozhlédnu se nenápadně kolem, jestli mě neviděl někdo známý (z mých přátel naštěstí do kostela nikdo necho­dí), a vyjdu spěšně na ulici.

Ale to ještě není všechno. Měl jsem nějaké zdravotní problémy, s nimiž si nevěděli lékaři rady. Jedna moje kamarádka intelektuálka mi dala kontakt na paní, která léčí tím, že kolem sebe máchá ruka­ma. Říká se tomu rovnání čaker. Nevím sice pořádně, co to ty čakry jsou, ale mohu říct, že když mi ta hodná černokněžnice jezdí rukama těsně za zády a nad hlavou, aniž by se mě dotkla (kvůli vzrušování to tedy nedělá), mám příjemný, hřejivý pocit, že je o mě postaráno a ani to nebolí. Mých zdravotních potíží mě ta paní nezbavila, ale to je vedlejší.

Donedávna jsem se za své projevy pověrčivosti trochu styděl a říkal si, že si je nechám pro sebe. Už vůbec bych se nesvěřil příteli K… až do zmíněné večeře s ním. Od chvíle, co jsem svého guru, posla čistého rozu­mu, viděl, jak se do rukou Prozřetelnosti svěřuje při výběru žrádla, vážně nevím, proč bych se měl stydět já za to, že se do nich vkládám za jiných okolností.

Proč to oba děláme? Vysvětlení najdete na začátku: všechno se točí kolem jistot. Jistot, které ve skutečnosti žádnými jistotami nejsou. Jenže život bez jistot je jen obtížně snesitelný; člověk podvědomě stále touží najít nějaký pevný bod, jehož by se chytil. Proto lidé tak snadno přijí­mají nejrůznější víry. Tenhle pevný bod ale – upřímně – vůbec pevný není. Daleko pevnější je třeba taková prdel, jíž se chytím, když si to s někým rozdávám… bohužel ne vždy, když by si člověk přál, jsou nějaké hýždě, jež by popadl a pevně smáčkl, k mání. Tahle potíž je pak s to přivést do kostela i mě. Otázka je, zda pánbíček – pokud nějaký je – plní i přání nechutná a oplzlá, leč může-li radit mému ateistic­kému příteli, co si má dát k večeři, aby se nepoblil, proč by mně občas nedohodil nějaký ten šuk ?

Mám to z pekla štěstí: v Řepích u svatého Martina máme faráře, který při kázáních mluví sprostě!

Hustler, prosinec 2002

Zpět na výpis

 ˑ