Z okna do okna

Martin Daneš

Taky se někdy zatouláte pohledem do oken domu na protější straně ulice? Koukáte do rozsvíceného okna, vnitřek pokoje máte jako na dlani… a vidíte tam svlíkat se krásnou ženskou. Anebo souložit nějakou roz­vášněnou dvojici. V jednom filmu se stal hrdina takhle skrz okno svěd­kem vraždy; potíž byla v tom, že když to ohlásil policii, nechtěl mu nikdo věřit. Vypadá to, že oknem se dá vidět spousta zajímavých věcí. Říká se té činnosti šmírování, ale na její hanlivé označení nedejte, pokud stojí za to.

A právě o to, zda stojí, či nestojí, tu jde. Zkouším šmírovat, ale vidím houby. Asi nemám štěstí. Otevřu dopoledne okno a v sedmém patře protějšího domu vidím pána, jak visí v okně. Popadne mě zvědavost: třeba bude chtít skočit, říhám si. Jenže realita je mnohem prozaičtější. On prostě jen myje okna. Činí tak s takovou vervou, že z toho okna opravdu málem vypadne. Přehlédnu zběžně skla svých oken a dostanu zlost: to se tak exhibuje schválně, aby své sousedy upozornil na to, že je okna čas od času třeba umýt? Moje zlost byla tím větší, že na má okna dlouho nikdo mokrým hadrem nesáhl, a bylo to na nich znát.

Nebo se dívám večer do jiného okna a vidím, jak nějaký chlápek sedí u stolu a jí. Nic nedělá, skoro se nehýbe, jen sedí a láduje se. Pohlédnu tam za deset minut, a on tam furt sedí a něčím se poucá. Po půl hodině tam ještě sedí a žere. Pak zhasne a někam zmizí. No to je mi pointa, povzdech­nu si. Kdyby si aspoň na konci vytáhl ptáka a vyhonil se do prázdné­ho talíře mezi drobky (ne že by mě ta představa nějak vzrušovala), ale on si prostě jen zhasne a odejde. Asi na záchod – ty naštěstí v mé čtvr­ti okna do ulice nemají.

Jindy v osvětleném okně vidím, jak nějaká ženská přechází po míst­nosti. Chodí pořád sem a tam, pomalými kroky, jako lev v kleci. Trpí snad nedostatkem prostoru? Tak ať jde ven projít se! Jenže to ona ne, jen ustavičně přechází sem a tam. Třeba zapomněla, kde jsou dveře, a hledá je. To je blbost, zavrhnu onu myšlenku, ty dveře sám na tu dálku vidím, těch by si všiml i slepý.

Nebudu ani vypočítávat, kolikrát jsem skrz okno viděl někoho sedět a čumět na televizi. Obrazovka mu poblikává a on tam jen sedí a vejrá. Když to srovnám s ládováním se jeho kolegy u stolu, to bylo o něco zábavnější. Teprve zpovzdálí člověk vidí, jaké je to civění na bednu stupidní činnost. Skoro bych byl náchylný věřit, že až ten program skončí, tak se ten člověk už nezved­ne, protože mezitím v tom křesle shnije. Nevím, jestli je na mě taky tak blbý pohled, když koukám na televizi, ale hádal bych, že ne: já se u toho alespoň občas zavrtím, poškrábu se na hlavě (či jinde), zajdu si pro pití a nesedím tam jako on, bez hnutí, hotová mrtvola.

Napadlo mě porovnat má pozorování se zkušenostmi jiných lidí, abych se dozvěděl, zda je to náhoda, že nevidím v cizích oknech nic pozo­ruhodného, nebo jestli šel v posledních letech okenní program dolů, tak jako třeba na ČT 1. Zeptal jsem se několika známých na jejich postře­hy ze šmírování, ale oni mi na to kupodivu do jednoho odsekli, že niko­ho nešmírují. Bral jsem jejich odpověď s rezervou; možná se jen pokry­tecky zalekli mého termínu a báli se k takové hanebnosti přiznat. Proto jsem – poučen – formuloval napříště svou otázku jinak. „Už se ti stalo,“ šel jsem na ně od lesa, „že jsi náhodou koukl(a) oknem ven a v protěj­ším okně jsi zahlídl(a) něco zajímavýho?“

Budete se divit – chytili se! Ke šmírování se nikdo nemá, zato naho­dilé nakouknutí do oken, to je jiná. Jeden kamarád se mi pak svěřil, že takhle náhodou juknul do protějšího okna a viděl, jak si nějaká mladá dvojice zařizuje byt. Láska z nich prý přímo tekla. Muž třeba vylezl na štokrle, přitloukl skobu na stěnu, pověsil obrázek, ona ho přitom pozorovala, on pak slezl… a políbili se. Pak kutil něco jiného a když to měl hotovo, zase k němu přiskočila ženuška a vášnivě se políbili. Jak to dopadlo, nevěděl, ale asi špatně, protože po půl roce už tam nebydleli. Nejspíš se tím věčným ocucáváním se totálně přesytili a museli se dát rozvést.

Jedna kamarádka zase z okna v zaměstnání vídala naproti postar­šího muže a jeho ženu vyložené v okně. Nikdy tam nebyli spolu, ani by se do úzkého okna nevešli, poněvadž byli oba pořádní vazouni. A tak se v něm střídali. Čučeli přímo ke kamarádce do kanceláře, asi je těšil pohled na to, jak druzí pracují, když se oni dva flákají. Úplně nejzajímavější ale na nich bylo, že ta paní byla věčně v kožichu a ten její tlustý muž zase pořád nahý – snad ani trenky na sobě neměl, to nebylo v tom okně vidět a kamarádka se po tom nepídila, jelikož jí ten tlusťoch nic neříkal.

Takže se v těch oknech přece něco děje, usoudil jsem. Ale pořád jako by to nebylo ono. I když… u nás z oken sousedního domu před časem nějací Číňani shazovali jiné Číňany z jedenáctého patra. Pamatuji si, jak potom přijelo několik policejních aut a celá ulice byla na nohou. Tři ze čtyř shozených Číňanů prý vyvázli jen se zlámaninami, neboť dopad­li rovnou do křoví pod okny. Já jsem byl tehdy doma, leč považte, že ač se vše odehrávalo v protějším domě, na který mám perfektní výhled, neviděl jsem nic: oni je totiž – jako na potvoru – vyhazovali okny situovanými přesně na opačnou stranu.

Tomu se ale říká smůla!

Hustler, leden 2003

Zpět na výpis

ˑ