Vlci a Karkulky

Martin Daneš

Má být umělecká tvorba morální? Tuhle otázku položil svým studentům učitel jedné pražské vysoké školy, jejíž ambicí je naučit lidi psát.

Přiznám se, že i mě tenhle problém dosti trápí. A říkám si, proč – nenaučí-li člověka mo-rálce doma ani ve škole – by to do třetice všeho dobrého neměl zkusit umělec? Na rozdíl od rodičů a učitelů to bude dělat nenápadně, bez kázání a domluv, u mládeže nepopulár-ních, a mladý milovník umění se tak stane morálním, ani nebude vědět jak.

V souvislosti s výchovou našich pacholat se zamýšlím zejména nad mravním poselstvím pohádek. Určitě se mnou budete souhla­sit, že v pohádkách – víc než kdekoli jinde – by se nemělo zdaleka smět vše. Když už vlk sežere babičku i s Karkulkou, měl by je poslé­ze zase vydávit. Anebo, pokud se do ničeho nemá, musí přijít mys­livec, rozříznout mu břicho a ty dobré ženy z něj (samozřejmě nepo­škozené – vlk má špatné zažívání i zuby) vysvobodit. Na to ostatně myslel také pan Grimm.

Nyní je ovšem otázka, zda by v tu chvíli neměl být přivolán odborník, jenž by vlkův rozříznutý břich rychle zašil a vlka zachrá­nil. Zde se názory těch, jimž leží na srdci harmonický rozvoj lid­stva, rozcházejí. Existují dva tábory. První říká, že vlk je chráněný druh a koneckonců i kdyby nebyl, není přece hezké trápit zví­řata. Druhá skupina k celé věci zaujímá přesně opačné stanovis­ko: vlk se provinil tím, že snědl dvě nevinné, spravedlivé ženy. Spe­ciálně u Karkulky se navíc zachoval velmi podle, neboť se vydával za její babičku, čímž jí dozajista v momentě, kdy roztáhl tlamu, aby ji sežral, způsobil těžkou psychickou újmu, nehledě na újmu, jež utrpěly obě ženy v jeho břichu.

To je všechno pěkné, namítají zastánci prvního názoru, nazvě­me jej třeba ochranářským, jenže vlk je šelma a za své jednání neručí. Nemůže za to, že sežral zrovna babičku s Karkulkou, on prostě k životu potřebuje jíst maso a skutečnost, že babička i Kar­kulka jsou zástupci lidského druhu, k potravě vlků nevhodného, je nad jeho rozlišovací schopnost. Proto by neměl být hnán k zod­povědnosti za svůj čin a břicho by mu mělo být neprodleně zašito.

No jo, praví na to stoupenci druhého, řekněme třeba represiv­ního názoru, avšak kdo u takového vlka, co rád lidské masíčko a – jak jsme se právě dozvěděli – nenese zodpo-vědnost za své činy, zaručí, že na ně nedostane chuť zas a nesežere Karkulčina dědeč­ka, brášku, maminku, tatínka, anebo ne přímo někoho z rodiny, ale osamělého houbaře nebo jiného pána či paní, kteří budou mít tu smůlu, že se mu v lese náhodou připletou do cesty?

Ti lidé se nemají co plést vlkovi do cesty, míní ochranáři, a když už na něj narazí, mají urychleně zařadit zpátečku. Vlk, který žere lidi, tak nečiní úmyslně. Člověk je totiž, jak známo, nejen silnější než vlk, ale i nepoměrně inteligentnější, a je tedy v případě vzá­jemného střetu vždy vinen on, i kdyby by byl nakrás­ně vlkem sežrán.

Zvláštní logika, kroutí hlavami zastánci represe, jest­li tomu dobře rozumíme, znamená to tedy, že když se přichomýtneme do cesty tygrovi, který nás sežere, jsme vinni tím, že nás sežral, a podle všeho si zasluhujeme i potrestat?

Proč byste zasluhovali potrestat, diví se ochranáři, takový nápad je vám podobný. V naší filozofii nemají tresty místo, to jen vy byste pořád někoho trestali! My naopak chceme chránit, hlavně ty slab­ší tvory, ať zvířata nebo lidi, kteří byli vystaveni útisku a per­zekuci.

Nic, vlk, co žere lidi, je slabý, dobře, dí ti z druhého tábora a kroutí významně hlavami ze strany na stranu, ale když už pře­jdeme tohle, zajímalo by nás, jak byli po dlouhá léta perzekuová­ni předci toho vlka, co nám nakonec sežral Karkulku.

To byste se divili! zvolají ochranáři a je vidět, že se cítí na koni. Slibují obstarat do druhého dne odbornou literaturu o vyhlazová­ní vlků v Evropě doplněnou podrobnou mapkou.

Mapku si nechte, brání se zastánci represe, mapek můžete dodat celé pytle, to ale nic nemění na tom, že vlk, který pozřel lidskou bytost, je nebezpečný všem…

Pozřel, skočí jim do řeči ochranáři, ale zjevně nerozkousal, to by tu jinak kolem nás babička s Karkulkou vesele nehopsaly. A kdoví, dodají významně, zda bylo vůbec vlkovým úmyslem jim nějak ublížit.

Jak to, vykřiknou ti, kdo žádají přísnost, a je viděl, že se cítí na koni, vždyť jste před chvílí tvrdili, že vlk za své jednání nezod­povídá! Necítíte ten rozpor?

Než to dořešili, vlk z rozříznuté rány vykrvácel a zemřel. Správ­ně se prý – jako u zvířat – má říkal lekl. Tím se to vlastně vyřeši­lo a spor o to, co s vlkem, mohl být uzavřen.

My se však vraťme k základní otázce, již jsme nanesli na samém počátku. Potřebu morálky v umělecké tvorbě si podle všeho uvědo­movali už bratři Grimmové. Nedivme se, proč nenapsali, jak to dopadlo s vlkem poté, co mu babička s vnučkou vyskočily z rozpá­raného břicha: tušili nejspíš, že by se vlkův další osud mohl stát předmětem sporu mezi lidmi dobré vůle, a chtěli zamezit zby­tečným rozmíškám. Vždyť i tak jsou obhájci morálky proti těm, jimž není nic svaté, ve stále větší defenzivě, včera jako dnes.

Morálka stojí nade vším a je třeba se za ni bít. Proto i umění musí být morální. Kdo by nechal Karkulku ve vlkově břichu – třebas pod trapnou záminkou „umělecké pravdy” – zaklepat bačkorama, je jen obyčejná lidská hyena. Anebo třeba vlk, ale rozhodně ne náš kardinál!

Hustler, září 2002

Zpět na výpis