V zemi, kde všechny včerejší fronty předčí Mladá fronta Dnes

Už to bude rok, co publikace článku o Haně Marvanové v Hustleru posloužila místní novinářské frontě záminkou k mému vyobcování ze všech seriózních médií. Zprvu jsem mírně smutnil, ale pak mi došly výhody mého nového postavení, zejména nebývalá svoboda. Teprve nyní si bez obav z následků mohu za všech okolností (do neseriózních médií) psát jen to, co si doopravdy myslím: v Mladé frontě Dnes mě netisknou, a tak mi ani trochu nehrozí, že mě tam tisknout přestanou, že. 

Následky mi nehrozí ani tehdy, dotknu-li se tématu nad jiné ožehavého a – neváhám to říci – tabuizovaného: intimní život novinářů. Proč o něm není radno hovořit? A jak vůbec vypadá takový obyčejný den prominentního českého žurnalisty? (Pojmenujme jej třeba Martin Ovádek, to jméno prominentnímu českému žurnalistovi sluší.) Začíná celkem normálně: Ovádek se probudí, protáhne a plouží se do koupelny k zrcadlu (hle, jak vypadá po ránu prominentní český žurnalista!), kde si při té příležitosti vypláchne ústa. V kuchyni se mrkne na nástěnný kalendář s posuvným jezdcem (posunuje manželka, která už odešla do práce), co že je za den; včera večer maličko slavil, následkem čehož má od odpolední redakční porady okno. Středa, už zase! Nahází do sebe pár rohlíků se salámem, oblékne se a telefonicky si přivolá taxíka. Včera zase nechal auto v práci… 

Ve své kanceláři napřed zkoukne rozpis očekávaných událostí a prolistuje si konkurenční listy i ten vlastní. A hele, to jsou mi věci, takže ten Štětka to nechal dojít až k soudu! Blbec, neumí v tom chodit. 

Na poradě v jedenáct hodin se s vedením redakce dohodne, že napíše o Štětkovi sloupek. Něco v tom smyslu, že na něj konečně dopadla ruka zákona, z čehož se všichni radujeme, ale současně zvedáme varovný prst a pravíme: Co ti ostatní, kteří okrádali naše občany a dosud si běhají po svobodě? 

OK, Ovádek jde na to, mravouku zvládá levou zadní – za patnáct minut. 

Po obědě mu u druhého panáka dojde, že už dlouho nenapsal žádný článek o irácké krizi. Nelení, usedne k počítači a sepíše fundovaný komentář o dopadech irácké krize na domácí politickou scénu. Žádná z osobností zmíněných v článku nevyjde s úplně čistým štítem; relativně nejhůře ze všech dopadne Saddám Husajn, naopak nejlépe si povedou tři české veličiny v tomto pořadí – prezident, premiér, ministr zahraničí. Čistý čas psaní závažného vnitropolitického komentáře: 25 minut. 

Následuje strategická porada se šéfredaktorem. Ano, děláme noviny pro lidi, pro všechny, zároveň je ale třeba je taky trochu vychovávat. To se vcelku daří, ale přesto by to chtělo ještě přidat. Blíží se výročí úmrtí svatého Václava (víš, toho nešťastnýho chlápka, co se nechal zamordovat vlastním bráchou u vrat nějakýho kostela), proto přineseme sérii článků o úloze křesťanství v českých dějinách i v přítomnosti. 

Ovádek poklepe prstem na Bibli na šéfredaktorově pracovním stole a nabídne se, že si prostuduje materiály a sám něco napíše. Úplně nejlíp se studuje v Desateru, bleskne mu hlavou, má koneckonců jen deset vět (souvětí), navíc vcelku srozumitelně formulovaných (Nezabiješ!). Byly doby, kdy takhle čerpal z Komunistického manifestu, který zdaleka tolik inspirující nebyl. 

Poté od šéfredaktora obdrží nabídku, co se neodmítá: zajít s ním na skleničku do blízké restaurace. Společně se přesunou a pozdní odpoledne tráví přípitky a plodnou, vzájemně obohacující konverzací. 

“Jak to děláš, Peťo,” ptá se Ovádek, “že zvládáš vedení tak velkýho deníku, a ještě si najdeš čas na osobní kontakt s redaktory?” 

“Já ti to řeknu, a zejtra už nebudu šéfredaktorem, co?” dí šéfredaktor lišácky. 

“Neříkej mi to, neříkej mi to, Peťo, já to nechci slyšet!” Ovádek si ve výmluvném gestu ucpává dlaněmi uši. 

V průběhu večera se ke skupině přidávají další prominentní redaktoři, více vytížení při přípravě zítřejšího vydání. Do lokálu vchází vedoucí vydání. “Kluci, čím to, že jste tu takovejch hodin a nejste vůbec ožralí?” oslovuje sedící kolegy přátelsky. 

“To bys chtěl vě-dět, bl-be!” slabikuje Ovádek, zvolna se sesouvaje pod stůl. 

Loučení s přáteli je těžké. Ještě těžší je zvednout se ze židle a sehnat taxíka na cestu domů. 

V ložnici se Ovádek svalí na manželku. 

“Vodval se, prase,” protestuje probuzená žena, “smrdíš zase jako sud s kořalkou!” 

Martin Ovádek po nabitém pracovním dni konečně usíná. Na cestu do sna mu svítí anděl strážný spolu se svatým Františkem Saleským, patronem žurnalistů. 

To si člověk musí vybrat: buď vést normální sexuální život, anebo být novinářem. Obojí dohromady nejde.

Hustler, červen 2003