Téměř dokonalý Bruno
Martin Daneš
Jednomu mému kamarádovi se zdálo, že se s ním manželka poslední dobou nějak nudí. Tomu se po patnáctiletém vztahu ani nelze divit. Která dvojice si po čase nezevšední? Nějakou tu nevěru si už můj kamarád vyzkoušel, ale všechno, říkal si, co jsem měl já, nemusí mít moje žena.
Coby racionálně uvažující bytost uvažoval kamarád následovně: ženě se za tu dlouhou dobu, co jsou spolu, logicky omrzel pohlavní styk s ním. Jaký div, když musí koukat pořád na stejné tělo i ptáka – toho především. Řešení bylo nasnadě: dohodit jí jiného ptáka, s nímž by zažila něco nového. Zde ale kamarádovi hrozilo, že se dostane přesně tam, kam se dostat nechtěl, pokud by si žena vlastníka toho jiného ptáka oblíbila a rozhodla se ho kvůli němu opustit. Jedině že by jí dohodil ptáka, který nikomu nepatří, přesněji patří tomu, kdo si jej vybere a zaplatí: ptáka uměláka.
Pták umělák je něco jako pták ohnivák: velký a krásný, až přechází zrak, ale opravdický moc není. Je to tvor z pohádky. Není ovšem z pohádky pro děti, naopak je oblíbeným protagonistou pohádek pro dospělé, zejména ženské.
Kamarád se dál dlouho nerozmýšlel a zavítal do specializované prodejny: prošel se mezi regály s videokazetami, prostudoval fotografie na obálkách a pak se stavil u pultu s časopisy, aby si přečetl můj úvodník v Hustleru. Chyba lávky: náš magazín právě kvůli takovým ptáčkům, jako je on, prodávají v plastikovém obalu (trhá jen ten, kdo si nás koupí!). Nezbývalo mu nic jiného než se konečně odebrat do oddělení erotických pomůcek.
Můj kamarád není zrovna pravidelným návštěvníkem sexshopů, proto mu komunikace s tamním personálem činila jisté potíže: chci si koupit penis, ptáka, péro, penilní náhražku… jak si o to má vlastně říct? Navíc ten mladý prodavač, který se za ním vrhl ihned poté, co zaplul mezi regály s obřími pyji – béžovými, černými i modrými –, jako by se na něj malinko podezřele usmíval. Snad si proboha nemyslí, že chce toho ptáka pro sebe, aby mu mohl doma potají ocucávat špičku; ještě aby mu tak nabídl pomocnou ruku! Hned zkraje tedy prodavače ujistil o tom, že shání „náhražku pro jednu ženu”. Aby mezi nimi bylo jasno.
Nakonec si vybral nástroj, jenž dokonale kontrastoval s tím jeho: černý jak bota, pěkně tlustý a zhruba čtvrt metr dlouhý. Má-li mít jeho žena změnu, ať to stojí za to! Prodavač mu předvedl, jak se do toho důmyslného stroje vkládají baterky, a ukázal knoflík podobný tomu, co se s ním na rádiu ladí stanice, leč tady sloužil něčemu jinému: to když bude chtít „dáma přidat nebo ubrat na intenzitě”, děl prodavač věcně. Za chvíli vycházel kamarád s objemným balíkem na ulici. No ano, robertky zatím nemají „klidovou polohu”.
Bezprostředně po vybalení dárku byla kamarádova žena v šoku. Po pár minutách projevovala už jen lehké rozpaky a hleděla na manžela tak, jako by měl nějakou jinou, a chtěl jí to, že se jí od nynějška bude věnovat méně (nebo nebude vůbec?), něčím vynahradit. Teprve po sklence šumivého vína, co jí kamarád nalil, trochu roztála. Dokonce se osmělila a jala se ten velký tmavý předmět nesměle osahávat. Další půlhodina a tři sklenky šampaňského a její rezervovanost byla tatam.
„Jak mu budeme říkat?” obrátila se celá zářící na svého muže. „Říkej si mu, jak chceš, třeba Bruno,” navrhl kamarád. „Je hezky tmavej a bruno znamená italsky hnědý.” Kamarád je učitel a jako takový vyučuje všechny, od rána do večera.
„Bruno není špatný,” zasvítila manželce očka a jednu ruku natahovala po láhvi a druhou po dárku. „Myslím, že bychom si mohli rozumět.”
Kamaráda, jehož poněkud zaskočila počáteční ženina odměřenost, nyní o to víc vykolejilo její nelíčené nadšení. Má si je vysvětlovat jako radost z vysvobození od jeho ubohého čuráka?
Po hlubším manželčině seznámení s oním pevným, solidním a veskrze neambiciózním orgánem napětí definitivně opadlo. Bruno se stal plnohodnotným členem domácnosti. Většinu času tedy trávil pečlivě uschován ve skříni, aby se náhodou nedostal do nene-chavých rukou jejich dvou dětí. Žena jej vytahovala ve chvílích potřeby a někdy k sobě a Brunovi přibrala i manžela. Kamarád byl spokojen, protože manželka byla spokojena, čímž dárek vrchovatě splnil svůj účel. Nadto měla žena takového samce, jakého by asi nikde nenašla (leda možná někde v Guineji-Bissau), přímo po ruce a vždy připraveného k akci.
Pak ale došlo ke změně: žena začala být nevrlá a kamarádovy návrhy, aby vytáhla Bruna ze skříně, ignorovala. Pokoušel se z ní vytáhnout, co se stalo, až to z ní vylezlo: Bruno je jistě skvělý milenec, jenomže trochu studený.
„Ponoříme ho do horký vody!” napadlo kamaráda.
„To taky,” přikývla, „je to dost divnej pocit, když tam mám něco velkýho, tvrdýho, ale studenýho jak rybu. Fakt, je to trochu, jako bych si tam cpala nějakýho kapra.”
„Nahřejem Bruna a spraví se to,” rozhodl kamarád, spokojený sám se sebou.
„Víš, to není blbej nápad, ale přece jenom je to druhořadý ve srovnání s…” zasnila se ka-marádova žena.
„S čím?”
„Možná to bude znít divně,” pravila váhavě, “ale problém je v tom, že Bruno nemá… duši.”
Kamarád mínil, že tu přece o žádnou duši nejde, nýbrž o ryzí fyzické uspokojení, leč žena ho nevnímala a její melancholie se stále prohlubovala.
Za pár týdnů si sbalila kufry, políbila děti na rozloučenou a vydala se hledat Bruna s duší.
Hustler, duben 2003
