Ta, co tříská dveřma
Martin Daneš
O kom že je řeč? Přece o blbosti. Je tak blbej, až to tříská dveřma, praví české rčení. Po pravdě nevím, proč by to s blbcem – na rozdíl od inteligenta – mělo třískat dveřma. Zřejmě se soudí, že blbec při otevírání či zavírání dveří nedokáže ani řádně stisknout kliku.
Jednou z charakteristických znaků blbosti je nevědomost: blbec si vinou své blbosti není vědom toho, že je blbý, a raději si o sobě myslí, že je vcelku chytrý. Pokud se mu náhodou v životě něco podaří, propadne rázem utkvělé představě, že je velmi chytrý. Proto se o blbosti též říká, že je nebetyčná: ve své hrdé nevědomosti se nezřídka vzpíná k nebesům… dřív než dopadne tvrdě na zadek. Když dřepí na zemi s bolestí v kostrči, začne svůj pád svalovat na všechno možné, jen ne na sebe sama: Neudělala jsem žádnou chybu, měla jsem to přece promyšlené, myslí si blbost.
Co ten ženský rod? Zvolil jsem jej snad naschvál? S rody je to potíž. Kupříkladu fakt, že Bůh je prakticky ve všech jazycích mužského rodu, světové feministky už drahnou dobu dovádí k zuřivosti. Blbost je naproti tomu v řadě jazyků ženská: francouzské výrazy sottise i betise, stejně jako německá Dummheit, jsou rodu ženského; v češtině je tomu nejinak. Feministky mají o důvod k hněvu víc, leč, dámy, pozor, dřív než se rozčilíte, považte, že chytrost či inteligence jsou v mnoha jazycích rovněž na vaší straně.
Inteligenci coby protipól blbosti ponechme nyní stranou a vraťme se k filozofické otázce, jakého rodu je blbost. Co si budeme namlouvat: blbé zdaleka nejsou pouze ženské. Vypatlaných chlapů jsou mraky. Avšak zatímco se blbí chlapi – s výjimkou specifických prostředí, například restaurací IV. cenové skupiny – drží spíše stranou, blbé ženy bývají – i bez alkoholového dopingu – bůhvíproč mimořádně řečné a hlasité. Opticky to pak vypadá, jako by blbých ženských bylo víc. U hloupé ženy vcelku spolehlivě platí přímá úměra: čím méně rozumu pobrala, tím hlučnější a upovídanější je nátury. Zvláště v zaměstnání se chraňte specifického typu žen, u nichž se blbost kombinuje s vysokou průbojností. Takové ženy si cestu ke společensky prestižním postům razí s hlasitým válečným pokřikem; některé se k nim doslova prohádají, respektive prořvou.
V politice, spousta neschopných a arogantních mužů? Prosím, jen si poslužte, já o sobě nikdy netvrdil, že jsem moudrost sama. Pravdou tedy je, že zapnete-li si televizi, ať nějaký komerční, či veřejnoprávní kanál, blbost se na vás často z obrazovky vyvalí jak voda z protržené přehrady, mužská i ženská v harmonické souhře. Člověku se až nechce věřit, že se o televizi (dokonce v zákoně!) hovoří v souvislosti s její „vzdělávací funkcí“. Nic proti, ale neměli by se tu vzdělávací funkci, pokud zde je, pokoušet naplnit chytří a vzdělaní lidé? Jenže jak se tam mají dostat, když má blbec ostřejší lokty!
Možná jste dosud nevěděli, že blbci mají dokonce své vlastní stavovské organizace. Jde o tajné lobby, mnohem vlivnější a rozvětvenější než svobodní zednáři, rotariáni nebo členové klubu MENSA. Důvod je prostý: zatímco svobodných zednářů, rotariánů i lidí s vysokým, testem prověřeným IQ je pomálu, blbců je všude dost. Vzájemně si vypomáhají a podporují se, neboť vychytrale tuší, že k metám, po nichž touží a na něž by za normálních okolností nedosáhli, jim dopomůže leda někdo, kdo je na tom podobně jako oni a k jejich vytoužené metě drží klíč. Ty mně, já tobě, platí v tajném společenství blbců nepsaná zásada, díky níž se některé instituce, obzvláště ty státní, polostátní či „veřejnoprávní“, nenápadně zaplňují lidmi, kteří tam nemají co pohledávat. Jakmile mají ve vedení některé z nich více než čtyřicet procent, můžeme nad ní učinit kříž: blbci se definitivně ujali vlády a není síly, která by je odtamtud dostala. Coby poslední řešení zbývá plyn sarin, jejž by dle osvědčeného receptu Šókó Asahary z tokijského metra bylo třeba rozesít v pytlíčkách po chodbách budovy, v níž dotčený úřad sídlí.
To je jeden z důvodů, proč je nebezpečná i taková na první poslech hezká věc, jako je sociální stát. Pamětníci by mohli vyprávět, jak u nás fungoval – a především kdo o něm rozhodoval – před čtrnácti a více lety… ale ono je to už dnes skoro stejné. Jako za bolševika platilo, že kdo je blbější, bezbarvější a bezpáteřnější, ten má větší šanci udělat kariéru, platí to v mnoha ohledech zas.
Například v žurnalistice. Novinář, který je ochoten napsat cokoli o komkoli, získá-li z toho nějakou výhodu, má zelenou. Obrovskou výhodou pro něho je, že obsah a základní teze jeho textů (v novinářské hantýrce „píárek“) jsou předem dány, a on tak nemusí kdovíjak namáhat své líné mozkové závity. Nepotřebuje mít žádné názory, preference ani zájmy vyjma obliby šustivých papírků a vědomí vlastní nepostradatelnosti.
A propos, nestojíte někdo o zveřejnění ódy na svou osobu? Nebo by bylo libo naplivat špínu na vašeho úhlavního nepřítele? Stačí říct, číslo bankovního konta zašleme. Uznejte: to by byl člověk blbej, aby takové příležitosti nevyužil.
Hustler, duben 2004
