Setkání v řiti

 

Potkaly se Pravda s Láskou.

“Jak to jde?” osloví Pravda Lásku. “Tváříš se nějak kysele. Nějakej problém?”

“Si piš,” dí Láska. “Dovedeš si to představit, muset milovat Bobošíkovou, Železnýho, Langra, Zahradila, Beneše, Nečase, Jakla, Dědečkovou, Lucii Bílou, Petra Kratochvíla, Petra Žantovskýho, Petra Štěpánka, Martina Štěpánka, Zemana, Klause, Marvanovou…?”

“Fí!” uhvízdne si Pravda. “Ještě že nejsem v tvý kůži. Musíš toho mít asi plný koule.”

“Slabý slovo,” ucedí Láska, “jsem zhnusená!”

“Se ti nedivim,” řekne Pravda, “fakt bych s tebou neměnila. Mně úplně stačí, že musím bejt furt upřímná.”

“Občas je lepší držet hubu, ne?” otáže se Láska.

“To jo,” přisvědčí Pravda, “já ji poslední dobou už raděj ani nevotvírám – preventivně.”

“Ty to máš celkem dobrý,” přemítá Láska, “to já bych je všechny z fleku poslala do prdele!”

Jak řekla, tak se stalo. Láska je totiž mocná čarodějka a má takovou sílu, že co řekne, to se pokaždé vyplní. I kdyby to byla ta nejneuvěřitelnější věc pod sluncem.

 

“Kde to jsme?” zlobil se Vladimír Železný. “Je tu tma jako v pytli. Nemůžete někdo rozsvítit reflektory?” 

“A smrad!” Jan Ruml si prsty ucpal nos. “Bože, tady je smrad jako v pr… nic, nesmím klít!” vlepil si volnou rukou záhlavec přes levou líc. “Ale je tady fakt smrad…” 

“Pánové, zanalyzujme situaci,” promluvil Václav Klaus. “Kdosi nás tu společně uzavřel v temné a nevětrané místnosti, nebo, řekl bych, spíš prostoře? Nevím, proč si ten někdo vybral právě tohle složení, když já jsem s některými ze zde přítomných hovořil naposledy v roce 1997…”

“Václave, co jsme si, to jsme si,” pravila Hana Marvanová smířlivě, “jsme tu teď zavření a měli bysme táhnout za jeden provaz.”

“Ale je tu teda smrad,” zavyl Ruml, “eště větší, než když jsme se tehdá ráno ve velíně vysoukali s Buzkovou ze spacáků.”

“Co děláte s Buzkovou ve spacáku, to tu nikoho nezajímá,” okřikl jej Železný, “ke mně byste si tak mohli přijít se spacáky! Teď jsme tu ale bohužel zablokovaní, spacáky nemáme, tak se, prosím, pokusme vyřešit tuto prekérní situaci.”

“Já vždycky, když jsem někde, a začne to tam smrdět,” řekla Marvanová, “tak hledám cestu ven.”

“Já taky!” přizvukoval Ruml. “Ale že to tu fakt smrdí jako v márnici! Sakra, to bych asi taky neměl…” vlepil si záhlavec.

“Hledat cestu ven, to je rozumný nápad,” pravil Václav Klaus, “i když na vás dva se teď musím trochu usmívat. Vy hledáte cestu ven pokaždé, když byste měli převzít zodpovědnost. Tady ale, zdá se, žádný východ není.”

“To nevíme, dyť je tu tma jak v prdeli!” vykřikla Lucie Bílá. “Musí tu ale bejt nějakej východ, ne, přece nechcete říct, že jsme tu zazděný?!”

“Smradu by tu na to bylo dost,” zamumlal Ruml, svíraje si prsty nos, “bože, tady je puch!”

“Nemáte tu někdo aspoň baterku? Nebo zápalky?” zvolal Vladimír Železný.

“Já!” Zápalka v čísi ruce ozářila tvář Miloše Zemana. “Miloši, ty jsi tu taky?” podivil se Klaus. “Tak tohle začíná být opravdu záhada. Já jsem myslel, že měl třeba někdo spadeno na pravicové politiky. Tedy, pravicové…” dodal uštěpačně a okem blýskl po vousatoplešaté Rumlově siluetě.

“A na zpěvačky!” připomněla Bílá. 

“Třeba měl už někdo dost toho vašeho krákání,” podotkl Zeman. “Tak já se konečně rozhodl zajet na tu Vysočinu vybrat si tam nějaký strom a… najednou jsem tu s vámi. Hádám, že to takhle nevypadá v Jihlavě?”

“Pokud jsme v Jihlavě,” reagoval Ivan Langer, “pak jsme v nějakých zatraceně hlubokých katakombách, a ty tam, myslím…”

“Tak,” zaradoval se Ruml, “je tady smrad jako v katakombách – budu říkat, že to tu smrdí jako v katakombách!”

“Langer, vy jste tu taky?” sykl Klaus. “Kdo je tu ještě z mé strany?”

Nějaké hlasy se začaly vzájemně překřikovat. 

“Stačí. Je jasné, o co jde,” pronesl Klaus dramaticky, “a myslím, že vím, kdo v tom má prsty.”

“Měli bychom se napřed dostat ven,” namítl jakýsi bručoun, “a pak si, pro mě za mě, hledejte, kdo nás sem zavřel.” 

“Kdo to byl? Kdo to řek?!” vylítl Klaus.

“Motejl,” odpověděl ten bručoun.

“Jakej motejl? To má být vtip?”

“Motejl Otakar,” děl bručoun nakvašeně.

Otakárek je přece druh motejla, ty si to nepamatuješ ze školy, Václave?!” vyprskla Lucie Bílá.

“Já se budu raději věnovat hledání východu,” řekl Motejl a oddělil se od skupiny.

“Co budeme dělat, než ho najde?” zeptal se Ruml. “Něco bysme dělat měli, abysme nemuseli myslet na to, jak to tu smrdí.”

“Zahrajem si hru,” navrhla Marvanová, “třeba vole lehni!”

“Kdybychom hráli vole lehni, tak byste, paní Marvanová, šla k zemi jako první,” poznamenal Zeman.

“Už to mám!” ozval se Motejlův hlas odkudsi z rohu. “Objevil jsem takovou štěrbinku, ale vypadá nějak divně…”

“Moment, jdu to omrknout,” řekl Železný a vydal se za Motejlem.

“Mám to,” oznámil Železný po chvíli, “je to svěrač. Znám ho z anatomie. Pánové a dámy, jsme skutečně v prdeli!”

“To by mě zajímalo, v čí,” podrbal se Ruml ve vousech. “Ale smrad je tu vážně jako v… teď už to můžu říct, když tam fakt jsme, no ne?!”

“A v čí prdeli to vlastně jsme?” otázal se kdosi. 

“Myslím,” uvažoval Ruml nahlas, “že bysme měli vyloučit všechny, co jsou tady s náma. Musí to bejt někdo jinej.”

“Pokud je nás tu tolik, tak to bude jedině Krausova,” přihlásil se radní Petr Štěpánek. “Myslím toho herce. Znáte snad někoho jinýho, komu by se tam vešlo takovýho lidu?”

“Co jsem komu udělal?” zanaříkal Klaus. “Čím já si budu muset ještě projít! Že budu jednou v Krausově prdeli, to by mě ale opravdu nenapadlo.”

“Jako by se sem něco valilo, neslyšíte? A smrdí to tu čím dál víc!” houkl Ruml varovně a znovu si ucpal nos. 

“Jde se, všichni za mnou!” zavelel Železný. “Vím, jak to otevřít.” 

“To bych sám rád věděl,” kroutil hlavou Klaus. “A přežije to ten pán?” 

“Uvidíme,” řekl Železný. “To je to poslední, na co teď myslím.” 

Dav spěšně vykročil za svým vůdcem.

 

Hustler, srpen 2002