Říkejte mi „stotrojka”
Martin Daneš
Největší chyba se stala na začátku. Mým fatálním omylem bylo, že jsem do toho vůbec šel. Jenže ono se to lehko řekne: dnešní člověk je zajatcem reklamy a pár týdnů se v nejmenované komerční televizi nehovořilo o ničem jiném než o jednom chystaném pořadu. Ta převratná událost, která měla změnit život mnoha televizním divákům, se jmenovala IQ test národa. Nevím, jak změnila život ostatním, ale mně tedy ano.
V den D a hodinu H jsem nemohl zůstat stranou. Pln napětí jsem očima fixoval televizní obrazovku, na níž se v reflektory prosvíceném sále tísnily v sevřených řadách nápadně si podobné dvojice: aby si nebyly podobné, když šlo o dvojčata! O kousek dál seděli jiní lidé, ti si ale byli podobní všichni: policisté v uniformách. Byli tam ještě takhle legračně seskupení studenti, učitelé a blondýny. Členové kterékoli z přítomných skupin jako by si navzájem z oka vypadli. S jedinou výjimkou u stolků s celebritami; například populární Leoš Mareš s vedle sedící neméně populární Janou Volfovou si byli vzájemně spíše nepodobní.
Když jsem nabažil svůj zrak tou záplavou krásných, motivovaně vyhlížejících lidí, zachytil jsem oznámení moderátorky, že uživatelé internetu si mohou vyplnit test individuálně na jakési webové adrese. Jsem uživatelem internetu a čas od času jej užívám i k jiným činnostem než sebeukájení. V duchu jsem zajásal, že patřím mezi vyvolené, připojil se k síti, s vyplazeným jazykem naťukal udanou adresu a hned se registroval. Při registraci jsem vyplnil své pravé jméno, příjmení i adresu trvalého bydliště; já idiot, proč jsem to udělal?!
Moderátorka z obrazovky stále cosi brebentila, holohlavý šášula, který kolem ní nezbedně poskakoval, dělal legraci, a mně mezitím na monitoru počítače odstartoval test. Nejprve cvičné zadání a správná odpověď, předznamenávající první sadu otázek. Než jsem stačil pochopit jejich princip, začaly naskakovat otázky ostré: první, druhá, třetí… maličký ciferník v rohu monitoru se točil jako zběsilý a nedal se zastavit. Televizní vtipálek si právě dobíral nějakého policistu, ten byl však chytrý a nedal se. Při čtvrté otázce mi konečně zapálilo a zatrhl jsem správnou odpověď. Tedy myslím, že byla správná…
Otázka šestá, konec první várky. Než jsem se nadechl, objevila se cvičná otázka a správná odpověď k další zkušební sérii. Blesklo to jen na pár vteřin. A už tu bylo pokračování testu. Proboha, jak se to dá zastavit! Vytáhnout počítač ze zásuvky? Tím bych si moc nepomohl. Otázky létaly z monitoru jako střelba z kulometu a v televizi zatím předčítala moderátorka klidným hlasem zadání k první sérii. Mně už naskakovala třetí, čtvrtá; když došlo na matematiku, podlehl jsem apatii a pocitu odevzdanosti a číselné řady seskupené dle mně neznámého klíče jsem doplňoval číslicemi střílenými od boku: 15, 23, 41 87? Třiadvacítka je hezká! Televizní vtipálek v tu chvíli dotíral na nějakou blondýnu. Měl smůlu: blondýna byla nejen nepřístupná, ale též jaksepatří duchaplná.
Nechci se tu vymlouvat na objektivní příčiny, jak bývá v Čechách zvykem. Vím, že nejsem žádné lumen, ale ještě víc jsem pomalý. Časový pres je pro mě hotovou pohromou, pod jejímž náporem neodbytně propadám panice. Pravda, i já jsem měl při vyplňování testu své světlé chvilky. Třeba to s tou řekou: se spojením chodník – schody přece koresponduje jedině spojení řeka – zdymadlo. Nechoďte na mě s proudem!
Asi po půlhodině mi z rohu monitoru zmizel ciferník se splašenou ručičkou a nápis ohlásil, že jsem test ukončil. Následující vzkaz mě naléhavě vyzýval k odeslání výsledků ke zpracování. Učinil-li jsem do té chvíle několik chyb, neměl jsem dělat tuhle! Udělal jsem ji, zmáčkl klávesu Enter, a tak mi nezbývalo než vyčkat na zprávu o tom, že jsem vůl.
Dlouho jsem čekat nemusel. Na e-mailovou adresu, kterou jsem udal při registraci, mi za minutu dorazil přípis tohoto znění: Vaše IQ má hodnotu 103, patříte k širšímu průměru. Širší průměr, to je eufemistické označení pro trotla?
Eufemistické označení pro trotla? Zatímco jsem propadal depresi, televizní program se táhl dál jako turecký med. Otázky, legrácky, reklamky… po dalších zhruba třech hodinách vyhlásila moderátorka správné odpovědi a pak výsledky. Všichni byli na můj vkus nesmírně chytří. Copak takoví Leoš Mareš či Jana Volfová, u nich je vzhledem k jejich oduševnělým tvářím vysoká inteligence nabíledni. Jenže oni na tom byli dobře – o poznání lépe než já – i všichni ostatní! To, že nedosahuji duševní úrovně učitelů a studentů, se mě nijak zvlášť nedotklo. Hůř jsem se cítil po zjištění, že jsem blbější než policajti, blondýny a dvojčata, blbější než praváci, leváci, pravičáci, levičáci, dokonce i blbější než obyvatelé Hradce Králové, a ti přitom z tabulek vyšli jako úplně nejblbější lidé z celé republiky.
Nevěděli byste o nějaké blondýně, policistovi či dvojčeti se zájmem o řízení erotického magazínu?
P.S.: Tenhle text původně neměl vzniknout. Bohužel bezprostředně poté, co jsem se podřekl před svou (dnes už bývalou) kamarádkou Lucií a při sklence suchého martini jí vyzradil své tajemství, začala se zpráva o mé blbosti lavinovitě šířit okolím. Trochu to připomínalo první etapu nákazy SARS v Hongkongu. Jsou-li mé informace přesné, donesla se prozatím ke všem mým přátelům a známým. Já ji teď musím předstihnout – bude přece jen lepší, dozvědí-li se mí nepřátelé o mém mdlém rozumu ode mě spíš než od někoho, kdo to se mnou nemyslí vůbec dobře.
Hustler, červenec 2003
