Pozor na čtyřicítky
Martin Daneš
Pánové, přijměte mou přátelskou radu: vyhýbejte se nezadaným ženám kolem čtyřicítky. Pokud jste maličko úchylní a rajcuje vás vadnoucí ženská pokožka, užívejte si s nimi, ale po styku ihned vykliďte terén a rozhodně s nimi nenavazujte přátelství. Věřte, že takováto žena je zvláštní živočišný druh, s nímž nelze vycházet jednoduše tak jako s ostatními příslušníky druhu homo sapiens.
Nejhorší možnou eventualitou je, nejde-li mezi vámi a nezadanou ženou kolem čtyřicítky o sex a ona se z vás rozhodne udělat svého důvěrníka, muže, jemuž by se svěřovala se svými problémy s jinými muži. Není tu šance, že by žádné neměla, protože když už ji netrápí problémy reálné, vždycky si nějaké vyrobí ve své hlavě. Nejčastěji bývá zamilovaná do muže, s nímž je v nějakém pofidérním kontaktu – pracovním, sousedském nebo ve vztahu lékař-pacient.
Měl jsem kamarádku, která se léčila na psychiatrii s depresemi a jednoho dne si usmyslela zamilovat se do tamního blonďatého, asi o deset let mladšího lékaře (bylo mu něco kolem pětatřiceti). Líčila mi zajíkavě, jaké na ni vrhal pohledy, když spolu vyplňovali zdravotní kartu. Při odchodu z ordinace prý na ni smutně pohlédl a řekl, ať se brzy ukáže. Moje depresivní kamarádka si to vyložila jako jasný náznak lékařových citů.
„On řekl, ať se brzo ukážu, rozumíš?“ zdůrazňovala. „A přitom jsem už k němu neměla jít. Měla jsem jít na úplně jiný oddělení!“
„No dobře,“ namítnu nesměle, „třeba to myslel tak, aby ses ukázala na tom jiným oddě-lení…“
„Nemyslel,“ kamarádka skoro vykřikla, „to bys musel vidět ten jeho pohled!“
Jeho pohled jsem neviděl, a tak mi nezbývalo než držet hubu.
O pár týdnů později tahle kamarádka procházela zahradou blázince a její blonďatý doktor tam čekal u domu na venkovní výtah. Když ho míjela, otočil se prý za ní a sledoval ji očima.
„Šla jsem kolem něj a on se za mnou obrátil!“ jásala. „Úplně se otočil o sto osmdesát stupňů, prostě já přešla a on byl najednou otočenej mým směrem, na úplně opačnou stranu než předtím.“
„A řekl ti něco?“
„Jo,“ pravila pyšně, „DOBRÝ DEN!“
Mezi mou kamarádkou a blonďákem došlo ještě nejméně k jednomu kontaktu poté, co si kamarádka dodala odvahy a telefonicky jej požádala o konzultaci. Lékař jí vyhověl a já s ní pak musel analyzovat každičké slovo jejich rozhovoru z psychiatrické ordinace. Jako nenapravitelný skeptik jsem v něm nenacházel pražádnou známku lékařova milostného zájmu o mou kamarádku.
„A on pak řekl,“ líčila mi kamarádka vzrušeně, „Vy jste žena na úrovni. Rozumíš, řek, že jsem na úrovni! Proč to asi řek?“
„A co je na tom?“ reagoval jsem s nemístným cynismem.
„Jakýpak co je na tom? Ty si myslíš, že TOHLE říká každý svý pacientce? Myslíš, že to řekne každý?“
„Asi ne,“ uznal jsem a kamarádka tiše triumfovala.
„Co myslíš,“ pravila po chvíli zamyšleně, „proč mi řek, že jsem žena na úrovni?“ Zřejmě zapomněla, že se mě už na to jednou ptala.
Na opakování jednoho nesmyslného dotazu není u nezadané ženy kolem čtyřicítky nic neobvyklého. Vedle zmíněné depresivní kamarádky jsem poznal pár dalších, tak vím, o čem hovořím. Nejfrekventovanějšími otázkami mimo zmíněné Co myslíš, proč to řekl? jsou ještě – v případě, že její vyvolený provedl něco nepěkného – Proč mi to udělal? popřípadě Co myslíš, že si myslel, když to dělal? Odpovídat, že nevíte, protože mu nevidíte do hlavy, můžete stokrát, leč pomůžete si tím jen k tomu, že stejnou otázku dostanete postoprvní. Mlhavě z toho usoudíte, že vaše odpověď kamarádku neuspokojuje.
Odvětíte-li pak po pravdě stylem Já si myslím, že si nemyslí nic nebo dokonce Podle všeho je mu to úplně fuk, kamarádka se zlověstně odmlčí a upře na vás vyčítavý pohled.
„Jsi na mě zlej,“ řekne potom. „Víš to, že jsi na mě poslední dobou zlej? Proč jsi na mě zlej?““
Je nabíledni, že nemáte chuť být na svou kamarádku zlej a v úctě chováte i vlastní duševní zdraví, a po čase na ony naléhavě opakované otázky dáte nevyhnutelně odpověď přesně takovou, o níž se domníváte, že se od vás očekává.
„Asi tě má rád, blázínku,“ řeknete hebce.
Neřeknete to vůbec proto, že byste si něco takového mysleli, ale jen a jen proto, abyste od ní a jejího úmorného kolovrátku měli konečně pokoj.
Bohužel jste se ve vysvobozujícím účinku svých slov přepočítali na celé čáře. Vaše kamarádka viditelně ožije, prokrví se jí líce a na tváři se zjeví šťastný úsměv.
„Myslíš si, že mě má fakt rád?“ zazní její nová otázka.
„Myslím,“ pravíte rozhodně a pohlédnete jí přímo do očí s předstíranou jistotou.
Kamarádka se s tím však nespokojí a dotaz, zda si opravdu myslíte, že ji má rád, vám položí ještě mnohokrát. Přitom bude střídavě blednout a nachovět a ohlížet se na všechny strany, zda někdo neposlouchá. Nebo možná zda někdo poslouchá. Slyším přece, že jsem milována, a to musí slyšet všichni se mnou!
Poslední možností, jak se vyhnout pokračování oněch nekonečných konverzací, je zachrá-nit se před svou nezadanou kamarádkou útěkem. Pokud jste předtím přijali její hru na otázky a odpovědi, nebude to vůbec snadné. Doporučuji emigraci do zahraničí. Působí-li vaše kamarádka obzvláště motivovaně, zkuste nejspíš Kanadu.
Hustler, listopad 2003
