Paco, Kvido a zlý profesor

Martin Daneš

 

Paco nevěřil svým očím: z pisoárů vyšel sám Václav Havel. Ještě si dopínal poslední knoflík na poklopci, a už se blížil k němu. Panebo­že, je to on, zajásal Paco v duchu, a je fakt blonďák! Jak bych vůbec mohl, vyčetl si vzápětí, podezírat legendu československého disentu z toho, že si odbarvuje vlasy ?!

„Pa… pane Ha…” koktal Paco. To setkání jej natolik vyvedlo z míry, že úplně ztratil řeč. Přesto se Havel zastavil. Paco pocítil na pár vteřin nutkání dát volný průchod hysterické radosti a muže, kte­rého od útlého dětství bezmezné obdivoval, obejmout. Naštěstí se včas vzpamatoval.

„Pane Havle,” podařilo se mu konečně vymáčknout, „posílá mě sem studentský Stávkový výbor z Karlovy Univerzity.”

Václav Havel se na Paca usmál. Tohle až budu vyprávět dědovi, babičce a Kvidovi, pomyslel si Paco. Vtom si vzpomněl na náklad na svých zádech. „Jo, abych nezapomněl,” dodal pohotově, „něco jsem vám přines.”

Shodil ze sebe batoh a rozepnul zip. Budoucí prezident jakoby nesměle nahlédl dovnitř a zdvihl oči k nebi. „Panenko skákavá,” řekl, „fíky. Taky jich tu máme spoustu, ale je pořád lepší, když lidi nosí fíky, než kdyby nám sem nosili banány.”

Paco se zatvářil nechápavě.

„No,” vysvětlil budoucí prezident, „ještě by se z nás pak stala něja­ká ta banánová re-publika!”

Paco dávno věděl, že je Havel moudrý muž, ale nyní získal na vlastní uši důkaz i o tom, že je velmi vtipný. „Takže abych už šel,” donutil se říci.

Světový dramatik vyčetl v Pacově hlase zklamání a na okamžik se zamyslel nad tím, čím by tomu milému dlouhovlasému mládenci udělal radost. Potom mu navrhl, jestli by nechtěl vypomoci ochrance u vchodu.

„Rád!” vyhrkl Paco a zachtělo se mu zas Václava Havla obejmout. Znovu se ovládl.

„Je tam už pár hňupů,” informoval ho budoucí nositel mnoha významných zahraničních cen, „ale stejně sem pořád leze fůra lidí. Najednou máme revolucionářů, že nevíme, co s nimi!” Dovedl Paca až ke vchodu, představil jej mladíkům s páskami na rukávech a dřív, než jej opustil, stiskl mu srdečně ruku.

Něco takového nečekal Paco ani ve svých nejoptimistiětějších snech: z pověření samot-ného Havla se rázem stal strážcem čistoty revoluce. Krom lidí, kteří na zasedání Občan-ského fóra patřili, se totiž do sálu snažili vecpat i nejrůznější pobudové a kariéristé, kteří ve vzduchu vycítili příležitost.

Za chvíli se kolem něho pokusil projít dovnitř jeden podezřelý týpek. Měl prošedivělé vlasy, knír a úzké kočičí oči schované v nemoderních obroučkách.

„Kdo jste?” zastoupil mu Paco cestu.

„Jsem Václav Klaus z Prognostického ústavu,” řekl ten muž upjatě. O Prognostickém ústavu ani muži toho jména Paco jaktěživ nesly­šel. Nakoukl do seznamu, který měl k ruce, ale ani v něm je nenašel.

„Nemám vás tu napsaného, lituji,” řekl co možná neutrálně. Kdyby byl býval věděl, že tenhle muž ještě doce­la nedávno odmítl podepsat petici za propuštění Václava Havla z vězení, určitě by zvolil úplně jiný tón.

„Podíval jste se pořádně?” zeptal se ten muž, ale znělo to spíš jako rozkaz.

„Ano,” děl Paco pevně. Kdyby byl tušil, že je to ten typ člověka, kterého odněkud vyhodíš dveřmi a on ti vleze zpět oknem, byl by to řekl ještě mnohem pevněji. 

Muž s knírem semkl rty a pokáral Paca nesouhlasným pohledem. „Pane kolego,” vyzval ho, „podívejte se, prosím, do toho svého sezna­mu ještě jednou.”

Oslovení pane kolego Paca pořádně popudilo. Byl na ně sice zvyk­lý z fakulty, ale v dané situaci je odhalil jako velmi průhledný pokus toho člověka, jak získat zdarma vstupenku mezi revolucionáře.

Když ten nepříjemný muž pochopil, že neuspěje, zakroutil nevěříc­ně hlavou, cosi si zamumlal pod vousy a odešel. Paco cítil, že zvítě­zil nad silným protivníkem, a spokojeně se usmál. Kdyby se byl mohl posunout vpřed v čase, asi by mu smích zamrzl na rtech, protože by viděl, že jeho vítězství bylo jen dočasné. Václav Klaus se o pár dní později dokázal protlačit nejen do sídla revoluce, ale i do křesla minis­tra financí. Později se za použití poněkud problematických metod nechal zvolit hlavou Občanského fóra a nakonec se – úplně nejprob­lematičtěji – prodral až do čela země. Kdyby byl měl Paco o tomhle všem ponětí, není vyloučeno, že by se byl neudržel a nezachoval se zcela podle bontonu: chytil by toho muže za flígr a odtáhl jej co nejdál od místa, kde zatím, nic zlého netuše, dlel blonďatý Václav Havel a přemýšlel, jak uzdravit tuhle nemocnou zemi.

V případě, že by to byl Paco udělal, možná by o dvanáct let pozdě­ji za jeho bratrem Kvidem nepřišli dva členové tajných služeb s varo­váním, že vyjde-li s písemným svědectvím o té revoluční době a Klau­sově úloze v ní, hrozí mu likvidace.

Kvido, který byl tou dobou už slavným spisovatelem, se po návště­vě tajných agentů málem nervově zhroutil. Je vůbec možné, aby se scénář z béčkového špionážního filmu proměnil v realitu? ptal se sám sebe. Toho večera nemohl dlouho usnout.

Ve snu se mu zjevil Václav Klaus. „Já jsem ale opravdu nemyslel,” říkal, a probodával přitom Kvida svýma pichlavýma očkama, „že byste vydání téhle knihy neměl přežít fyzicky. Já to myslel tak, že byste je nemusel přežít jako – do jisté míry – respektovaný tvůrce.”

Zpocený Kvido sebou házel na posteli.

„Vy hodně čtete, a ještě víc píšete,” pokračoval Klaus potměšilým hlasem, „bohužel vám to ale moc nepálí. Oč víc máte na hlavě kudr­linek, o to méně v ní máte funkčních mozkových závitů.”

Hned ráno se nechal Kvido objednat ke kadeřníkovi.

 

Hustler, červen 2002

 

Zpět na výpis