Otázka cynismu

Martin Daneš

 

„To je vůl, ten Plzák,” říká mi jednoho dne zničehonic kamarád. „Co je,” ptám se, „něco ti proved?”

„Mně? Nic!” dušuje se kamarád. „Mně se jenom zdá, že to má v tý makovici nějak pomotaný. Je halt starej, a tak už je trochu mimo.”

Po chvíli se dozvím, že kamaráda dožral Plzákův březnový rozhovor pro Hustler, na nějž většina lidí, co ho četla, reagovala pozitivně. Zají­má mě, co se mu na rozhovoru nelíbilo.

„Ty jeho názory, takový stařecky cynický. Dědek si myslí, že jsou všich­ni takoví jako von.”

„Na co konkrétně narážíš?”

„Třeba na to, jak říká, že jestli vstupujeme do nějakýho vztahu s před­stavou, že to bude furt krásný, tak je to pěknej průser. Vůbec, nevíš ty, proč je tak vulgární?”

„Asi tím myslel,” pokouším se vyložit Plzákovu myšlenku, abych se vyhnul diskusi o vulgaritě, která by nejspíš skončila vulgárními slovy, „že si člověk nemá ve vztahu dělat zbytečný iluze.”

„Tak já ti něco řeknu,” přebil mě kamarád, „já z toho cejtím, že nemá rád lidi a nevěří jim. Když tě ponouká, aby sis k partnerce pořídil milen­ku, tak to znamená, že a priori tvrdí, že nemůžeš bejt s jednou ženskou šťastnej.”

Kamarád se odmlčel a já rychle ucouvl stranou, protože to vypada­lo, že si odplivne.

„A co ty a Lidunka?” převádím rozhovor jinam, když riziko flusance na mém rukávě pominulo. Lidunka byla kamarádova manželka, kte­rou jsem nikdy neviděl, leč znal jsem ji z vyprávění. Podle kamaráda byl jeho vztah s Lidunkou více než harmonický: byl idylický.

„No vidíš,” vrátil se kamarád ke svému aktuálnímu terči, „právě Lidunka je důkazem toho, že ten Plzák pěkně kecá.”

„Tak seš třeba výjimka potvrzující pravidlo,” navrhl jsem, „buď rád, že máš takovou, se kterou seš šťastnej, a nesháníš žádnou jinou. A jak se vlastně má, Lidunka?” otázal jsem se zdvořilostně.

„Lidunka teďka na čas odjela,” pravil kamarád zamyšleně.

Byl jsem docela zvědav, kam mohla ta jeho skvělá Lidunka na čas odjet, a zeptal se: „Kam odjela? Na služebku?” Ve chvíli, kdy jsem to do­řekl, jsem si uvědomil, že je Lidunka žena v domácnosti, vzít zpět se to ale už nedalo.

„Jo, něco tahovýho,” odvětil překvapivě kamarád, místo aby mě vyplís­nil za nejapný žert.

„Vona je vlastně teď zaměstnaná, viď,” snažil jsem se ho nenápad­ně navést k tomu, aby mi poskytl chybějící informaci. Kauza Lidunka mě začínala zajímat.

„Jo,” kývl kamarád neurčitě, „přece víš, že ji zaměstnává náš Petřík.”

Takže žádné zaměstnání: Petřík byl kamarádův a Liďunčin syn, stáří bych odhaloval tak na sedm až deset let.

„A jo,” hádal jsem, „odjela s Petříkem někam na hory! Je často nemocnej, co? To děti v tomhle věku bejvaj, to víš, ten pražskej smog…”

„U její matky je vzduch docela dobrej,” utrousil kamarád.

„Kde bydlí, v Krkonoších?”

„V Ostravě.”

„No jo, po tom, co zavřeli ty hutě, se to tam dost pročistilo…” To, co jsem právě řekl, byl sice fakt, přesto jsem velmi pochyboval, že by Lidun­ka jela s Petříkem do Ostravy za zdravým ovzduším.

„Asi tam nějakej čas zůstane,” prohodil kamarád jakoby mimocho­dem.

Zaváhal jsem. „Nechceš mi říct,” vydechl jsem nakonec, „že tě necha­la, že ne?”

„Lidunka?” houkl kamarád pohoršené a vypadal, že se ho má poznámka dotkla. „Copak jsem ti neříkal, že je zlatá?! Kdyby to šlo, nechal bych ji pozlatit.”

„Ale…” nenechal jsem se odbýt. „proč teda vodjela s vaším Petříkem do tý Ostravy?”

„Prostě jsme si řekli, že se na nějahej čas vodloučíme,” děl bezbarvě. „A na jakej?” ptal jsem se dál, i když jsem si už připadal skoro jako vyšetřovatel od gestapa, „máte ten čas nějak blíž specifikovanej?”

„Ne, takový věci se přece určit nedaj.”

Měl jsem silný pocit, že mi kamarád pořád cosi tají. „A ty tady budeš jako sám…” sondoval jsem nenápadně.

Kamarád si povzdechl: „Víš, vona Patricie je úplně jako Lidunka zamlada.”

A bylo to venku. „Ze by mladší ségra?” poznamenal jsem ironicky.

„Jaká mladší ségra!” vypěnil kamarád. „Hele, jestli si ze mě chceš cynicky utahovat, tak to vážně lituju, že jsem ti něco řek.”

Vzpomněl jsem si na rozhovor v Hustleru, jímž jsme začínali. Pokud mě paměť neklamala, doktor Plzák v něm varoval muže, kteří opustí manželku a milenku dosadí na její místo, před iluzí, že se jim po čase taky nezprotiví.

„Budeš s Patricií žít? A co když tě pak začne srát stejně jako Lidun­ka?”

„Copak mě Lidunka někdy srala? A jak vůbec můžeš vo Patricii říct, že by mě mohla srát! Je vidět, žes ji nikdy neviděl, i když pochybuju, že kdybys ji viděl, že…”

Na moment se ode mě odvrátil, jakoby s odporem, a pak pokračoval: „Mrzí mě, že jsem ti to řek. Jsi totiž úplně stejně cynickej jako to prase Plzák. Lidunka je zlatá, ale Patricie je… úplně jiná. Tohle ty nikdy nepochopíš!”

„Já to chápu,” řekl jsem, „je mladší, hezčí a hlavně lepší v posteli, ne?”

„Tady jde vo něco jinýho, vole,” ucedil. „Ty nevíš, co je to mít něko­ho rád, proto takhle mluvíš. A závidíš mi, protože nejsi takovýho citu vůbec schopen. Jestli to chceš věděl, tak jsem si Patricii moh vydržovat jako milenku, ale nejsem takovej, tak jsem to řešil hezky na rovinu.”

„A co až tě na rovinu pošle do prdele ta tvoje Patricie?” zeptal jsem se.

„Nesmysl!” vykřikl. Po chvíli zamyšleně dodal: „No a kdyby to udě­lala, tak je tu eště Lidunka.”

Napadlo mě, jestli nakonec není lepší být tím cynikem. 

 

Hustler, květen 2002

 

Zpět na výpis