O transcendenci
Martin Daneš
Mám jednoho známého. O jeho soukromém životé a zálibách jsem nevěděl nic, a neznal jsem dokonce ani jeho křestní jméno – jenom příjmení. Prostě známý ze sousedství. Bavili jsme se spolu jen tehdy, když jsme se náhodou potkali na ulici. Tuhle jsem ho potkal ve frontě na berňáku. Na nás, dav zoufalých občanů dožadujících se zaplacení svých daní, žádná berní úřednice dlouho nevykoukla ze dveří a klepat, to se tam nesmělo. A tak jsme se známým zapředli řeč, než se nad prvním z nás někdo povolaný smiluje.
Probrali jsme už počasí, sport i politiku. Na počasí a politiku je vždycky proč si stěžovat: buď pořád leje, sněží, je moc zima, anebo je moc teplo; politici zas nestojí za nic a daně jsou neúměrně vysoké. Ve sportu lze bez velkého rizika pochválit hokejisty, zanadávat si na fotbalisty a pochvalně se zmínit o pár atletech a jedné lyžařce.
Všechna obvyklá témata jsme už se známým probrali a daňová úřednice sice vykoukla, jenže dost lidí pořád zůstávalo před námi. Nenapadlo mě žádné další téma než ženy. Byl to sice trochu nejistý terén, avšak nepředpokládal jsem, že by byl můj známý homosexuál; kdyby byl, snad by se to o něm u nás v ulici vědělo. Zeptal jsem se jej polohlasně, zda si všiml té hezké brunety, která právě zašla do úředních dveří. Známý dělal, jako by mě neslyšel. Naopak se celý tak nějak zahabonil a oči mu začly jít šejdrem.
Leknu se, zda se mu neudělalo špatně z toho čekání či nedostatku vzduchu v místnosti, a chci se zvednout a otevřít okno, i když je venku dost zima, padá déšť se sněhem a je tam pěkný fukeř. Nedbám na to, že se otevřené okno nebude ostatním zamlouvat: zdraví mého známého je přece přednější. Jenže mě zadrží on sám. Pohlédne na mě a promluví klidným, ba nejklidnějším ze všech hlasů, jaké jsem kdy slyšel. „Věci, o kterých se tu bavíme,“ oznámí mi tím změněným hlasem, „jsou nedůležité.“ A co je důležité? vyzvídám, zvědav, co je tak strašně důležité, že jsem kvůli tomu málem vpustil do místnosti tu fujavici venku. Známý mi chvíli jen tak hledí do očí. Potom to z něj vyleze. Důležitá je transcendence.
Transcendence není nikde, a přesto je jí všude kolem nás habaděj. To si myslím já, protože jsem už o ní leccos četl. A stejně bych rád znal definici svého známého. Jeho odpověď byla lehce nesrozumitelná; jediný jasný signál, jejž jsem s pomocí svých pěti smyslů zaznamenal, byly jeho oči, obrátivší se v jeden moment vzhůru, k pátému patru finančního úřadu v Praze 1. My jsme seděli ve čtvrtém.
Transcendenci můžete celý život hledat a nikdy ji nenaleznete, v tom se trochu podobá Godotovi od pana Becketta. Rozdíl je v tom, že Godota nehledáme, na toho stačí čekat. V jednom i druhém případě tu nejde ani tak o výsledek, jako spíš o to hledání, respektive čekání.
Že nejste spokojeni ani s mou definicí? Vůbec se vám nedivím. Je to ale potíž: těžko definovat něco, co (dle definice) přesahuje svět smyslové skutečnosti, předmětné danosti i lidské zkušenosti. Transcendence zkrátka přesahuje úplně všechno, co na světě máme, aby se o ní dalo normálně mluvit nebo psát. Transcendence je Bůh.
Kdo hovoří o transcendenci, má obvykle co do činění s nějakým náboženstvím či vírou. Pokud někdo v něco věří nebo něco usilovně hledá, je to jeho věc. Problém vznikne, začne-li to po misionářsku vnucovat ostatním.
Můj známý mi nic vnucovat nezačal, protože na mě krátce po jeho doznání přišla řada. Možná naštěstí pro mě. Jiní jej však ochotně zastoupí: „…hrůza přilétla – v duchu Apo-kalypsy – z nebe. Kéž by nás všechny přiměla dívat se častěji a pozorněji vzhůru, nad nás, směrem, v němž je tradičně lidskými kulturami tušen zdroj tajemného daru, kterým je tento svět, život v něm a lidský duch!“
Tohle je výňatek z posledního prezidentova novoročního projevu. K čemu nás to prezident vybízí? Jelikož řeč byla o teroristickém útoku na Ameriku, nabádal nás k tomu, abychom v nebi vyhlíželi teroristy ujařmené letadlo, jež by to chtělo naprat do jedné z věží svatovítské katedrály? To asi ne. Nebudu vás napínat: pan prezident od nás nežádá nic menšího, než abychom hledali transcendenci.
Není divu, že můj známý – je-li slabší nátura – zblbnul. V novinách, časopisech, televizi i rozhlase, v povídání s umělci i projevech státníků se s transcendenci v posledních letech roztrhl pytel. S konzumní, určenou pro široké vrstvy (astrologie, numerologie, lidové léči-telství a šamanství), i tou vznešenou pro horních deset tisíc panem prezidentem počínaje.
Kdyby transcendence bylo možno dosáhnout tím, že někomu vykecáte díru do hlavy, celá Praha by se již dávno vznesla a stoupala vzhůru k nebesům.
Hustler, únor 2002
