O sprostých slovech

Martin Daneš

Svěřil jsem se jedné dobré známé s novinkou o svém angaž­má v magazínu Hustler. Nezdála se být příliš v obraze o tom, co ten magazín obnáší, a tak jsem jí coby filmové fanynce při­pomněl nedávný Formanův trhák o Larry Flintovi. O filmu sice věděla, ale asi jej neviděla, jelikož nadále působila dojmem, že si Hustler představuje jako pěkné rodinné čtení pro dlouhá nedělní odpoledne. Asi to bylo i tím, že mě znala jako slušného a seriózního, byť trochu postaršího chlapce, který vždy slušně pozdraví, ochotně podá ruku i dveře a starší dámě v tramvaji pokaždé uvolní místo.

Uvažoval jsem nad tím, jak ji co nejrychleji uvést do obra­zu a nezranit přitom její ženský jemnocit. Když jsme se dobrali k tématu otevřeného zobrazování erotiky na stránkách maga­zínu, a ona na to pořád s takovým průzračným výrazem v tváři, že jí erotika nevadí, došla mi trpělivost.

„No jo, ale tam vidíš všechno, i čůráky a kundy,” vyhrkl jsem netrpělivě. Koneckonců jsme se znali už dost dlouho a byli jsme spolu zvyklí hovořit, jak nám zobák narost.

Má známá zalapala po dechu a když se zhruba po minu­tě vzpamatovala z šoku, spustila proud výčitek. Slyšel jsem, jak říká, že tohle jsem tedy přehnal, a něco podobného že by ode mě nikdy nečekala.

„Jak můžeš takhle mluvit?” zdůrazňovala pohoršlivě. Hleděla na mě pohledem, po němž by se každý jiný na mém místě propadl hanbou na pět sáhů do země.

Já jsem však zůstal sedět na židli a v duchu přemítal, jak bych to býval musel zformulovat, aby byla s mou větou spoko­jena. Musela by znít asi nějak takhle: „To je ten magazín, kde můžeš na fotografiích zhlédnout všechno včetně penisů, šourků a pochev.” Ta věta zněla tak zvláštně, že by ji asi žádný nor­mální člověk nevypustil z úst. Ne, ani takhle by to ode mě nej­spíš neskousla. Moje známá si zřejmě představovala, že se v daném případě decentně zdržím jakéhokoli upřesnění. Realita byla natolik závadná, že neexistovala forma, jíž by se dal obsah snesitelně prezentovat.

Nakonec jsem jejímu pohoršení podlehl a začal se omlou­vat. Po půl hodině jsem od ní odcházel těžce zahanben. Dostal jsem zaslouženou lekci z toho, jak se má muž chovat v  dámské společnosti. Usoudil jsem sebekriticky, že jsem vážně nevycho­vaný a že když se mi nepoštěstilo v dětství, měl bych se naučit slušným způsobům aspoň teď.

Pak mi to ale došlo: nebylo to tak dlouho, co se mi táž dobrá známá o jiném našem společném známém zmínila v nelichoti­vých souvislostech. Konkrétně o něm řekla, že je to čůrák. Krátce nato jsem si vzpomněl, že stejným slovem přede mnou dřív označila i jednu notoricky známou osobnost; nic jsem na to tehdy nemítal, poněvadž o té osobnosti se obecně tradovalo, že je tak strašně na peníze, že by prodala vlastní babičku.

No jo, nešlo mi najednou do hlavy, jak to, že ono slovo, užité v přeneseném smyslu, se zdá v konverzaci s dámou její­ho kalibru zcela v pořádku, a použijeme-li je ve smyslu původ­ním, stává se z něj nepředstavitelné faux pas? Je snad mužský pohlavní orgán něco o hodně horšího než falešný a podrazácký chlap, jehož shodou okolností označujeme stejným ter­mínem?

To asi ne. Napadlo mě, že moje známá je buď zakuklená stará panna, nebo pokrytec. Vzhledem k tomu, že měla doma manžela a dítě, přicházela první možnost jen těžko v úvahu. Nebylo pochyb o tom, že dobře ví, na co to má, stejně jako se jistě umí postavit i k tomu, co má její muž.

Usmyslel jsem si, že až ji uvidím příště, přeptám se jí na to. Za několik dní jsem ji potkal, ale bohužel někam hrozně spě­chala. Zavolal jsem jí, a zase někam pospíchala. Zkusil jsem to podruhé: byla stále v jednom kole a neměla na mě ani minutu. Začínalo mi to být jasné: dotknul jsem se jí. Neměl jsem chloubu jejího muže, tu nejdražší věc, jakou má na tomto světě, nazývat stejným slovem jako toho špinavce, co by klidně zpeněžil svou babičku.

Hustler, prosinec 2001

Zpět na výpis