Mokrý jako Čech

Martin Daneš

O jiných evropských národech máme u nás jasno. Takřka každému z nich jsme dávno přidělili nějaký ten cejch. Skot je lakomý, Angličan cynický. Francouz prostopášný, Němec akurátní, Polák šmelinář a Dán ožrala.

V takovýchto obecných charakteristikách se přirozeně nelze vyhnout zjednodušením. Nikdo nepochybuje o tom. že existují též cudní Fran­couzi, nedbalí Němci, Poláci bez obchodních vloh, a – pokud bychom si dali tu práci – určitě bychom našli i pár alkoholu se štítících Dánů.

Záleží rovněž na úhlu pohledu. Co se zdá z pohledu Čecha nabí­ledni, může se odjinud jevit zcela odlišně. Takový Francouz přistupu­je k Dánům v rukavičkách a když chce o někom naznačil, že to pře­háníš alkoholem, řekne „Pije jako Polák”. Za sukničkáře považuje spíš Italy a z neznámých důvodů se nehlásí ani ke svému vkladu do rej­stříku erotických technik, francouzskému milování. Čeština i angličti­na znají francouzský polibek, kdežto francouz-ština jeho autorství pře­hrává… na Italy.

Že by se Francouzi za svůj erotismus styděli? Nechce se tomu věřit, ale proč by jinak zatloukali? Možná to bude tím, že potomci Robespierra, Voltaira a Rousseaua sami sebe hodnotí především jako hyperracionální bytosti vybavené přesným viděním a schopností kritické ana­lýzy faktů. Prostě jako takové malé nadupané premianty. Co na tom, že tohle pozitivní sebehodnocení s nimi mimo jejich vlast sdílí jen málo­kdo.

Nechme ale Frantíky spát a pokusme si odpovědět na otázku, jací jsme my Češi. Při-pusťme, že může být jistý rozdíl mezi tím, jací jsme, a tím, jak sami sebe vidíme. V tomto kontextu stojí za zmínku první pozoruhodná vlastnost, jíž se údajně vyznačujeme: schopnost nebrat nic příliš vážně – dokonce ani sami sebe. Snad proto se nejeden Čech bez problémů přihlásí k postavě dobrého vojáka Švejka, trochu roztomile při­troublé, jako ke svému prototypu. Švejk ovšem není takový trouba, jak na první pohled vypadá: je to chytrý až mírně vychcaný, osobitým humorem nadaný chlapík, který se bez úhony vylíže  i z té nejsvízelnější situace. Je velmi ohebný a přizpůsobi­vý, a přece si za každých okolností zachovává tvář. Zmíněný výklad možná poněkud zakalí konstatováni, že Švejk je románová postava z dílny Jaroslava Haška s četnými autobio­grafickými rysy, a spisovatel Hašek byl vším jiným než typickým Čechem.

Švejk je prachsprostá karikatura, tvrdí někteří přední Češi. Podle nich jsme si vinou své geografické polohy v samém středu Evropy a na pome­zí dvou hlavních evropských kultur musili v historii projít peripetiemi a otřesy, jež jiné národy nepoznaly. Naše historická zkušenost i při­rozené nadání nás tak obdařily schopností vidět dál a v širších souvislostech než jiné národy, schopností ukázat druhým cestu… máme zkrátka vizi.

Přiznejme si, že to zní poněkud abstraktně a nijak zvlášť srozumi­telně. Navíc na stejnou věc existuje i přesně opačný pohled: Češi jako bezpáteřní individua, vykukové, kteří se vylížou z každého průseru, leč ne svou inteligencí či vtipem, nýbrž jen díky své absolutní přizpůsobi­vosti a vlezdoprdelnictví jdoucím až za samy hranice lidské důstojnos­ti. Podle této teorie jsme odpad, putna s tím nejhorším kalem a špínou, co lze seškrábal z povrchu zemského. Zbývá pro nás jediné východisko: abychom mohli růst a rozvíjet se, potřebujeme někoho, kdo by nás vedl za ruku a dohlížel na nás. Když uděláme něco dobrého, poplácá nás po zádech, když něco zlého, švihne nás přes ruce pravítkem. Na tuhle práci se nejlépe hodí nějaký velký zahraniční bratr, ať z Východu či ze Západu, nejprve z Moskvy a pak třeba zase z Bruselu.

Jiná teorie říká: každý národ má lakovou vládu, jakou si zaslouží. Definice národa by se tak přímo odvíjela od povahových vlastností pre­miéra a celé exekutivy. Argumentace trochu zcestná, pomyslíme-li na fakt, že vlády se střídají a národ zůstává. Tuhle teorii raději opomineme též z toho důvodu, že z podoby nynější vlády bychom moc veselý národní obraz nevykřesali. Koneckonců i taková špidla si bude jednou muset sba­lit svoje fidlátka a dej Bůh, že ji národ ve zdraví přežije.

Možná že z předchozího výkladu o tom, jak Češi sami sebe hodno­tí, nejste zrovna moudří, proto přejdeme ke druhé, zásadnější otázce: jací jsme doopravdy? Těžko soudit. Zjedno-dušeně řečeno budeme asi krapet štědřejší než Skoti, bodřejší než Angličani, cudnější než Fran­couzi, ledabylejší než Němci, méně přičinliví než Poláci a náš vztah k alkoholu bude o něco méně vřelý než v případě Dánů… jsme pros­tě tak akorát.

Není to ale hrozitánsky obecná a nic neříkající definice národní povahy? Jak nás vůbec vidí  v zahraničí?

Máme nejspíš štěstí, že se tu nedávno rozlila pětisetletá voda. Až do letošního srpna na nás totiž v Evropě nepanoval názor žádný. Nyní tam převládá přesvědčení, že jsou Češi zatopení.

Hustler, říjen 2002

Zpět na výpis