Intimní život Vladimíra Š.
Martin Daneš
Vladimír Š. byl výjimečně hodné dítě. Tatínka ani mamičku nezlobil a ani svým pedagogům nezavdal nikdy důvod k hněvu. Naopak. Od třídních grázlů si držel odstup a hledal-li se ve třídě viník nějakého nepěkného činu, třeba rozbitého okna na záchodě, soudružce učitelce s jeho nalezením rád pomohl. Třebaže tak činil v utajení, mezi spolužáky přátele neměl, vyjma Koktavého Pepka, jemuž se ve třídě všichni smáli, ještě víc než Vladimírovi, protože koktal a někdy během vyučovací hodiny i slintal. Vladimír snášel křivdy osudu se vztyčenou hlavou, uzavřený za neprodyšnou zdí světa, kam nikoho cizího nevpouštěl. Ve své samotě se obklopoval oblíbenými knihami: vedle Malého Bobše a Robinsonky to byl zejména český přepis slavného románu o Robinsonovi od Josefa Věromíra Plevy.
V době, kdy se spolužáci začali ohlížet po děvčatech, upsal se Vladimír novému koníčku: archeologii. Představa pokladů skrytých pod povrchem země jej fascinovala. Ještě víc ho lákala možnost, že ty poklady po neúnavném průzkumu vynese na světlo světa právě on, a konečně tak dojde uznání. Zřídkakdy v té době vycházel z domu bez své oblíbené motyčky, pročež jeho starou přezdívku Slizoun vystřídala Motyka.
Nepochopení mezi Vladimírem a ostatními chlapci se prohlubovalo. Tak jako oni nerozuměli jeho posedlosti vrtáním v mokré hlíně, nechápal ani on, co jeho spolužáci na těch holkách mají. Považoval je za veskrze nepochopitelné bytosti, a navíc jim nedokázal odpustit, že ač ho, pravda, v minulosti nikdy nebily, o to víc se mu smály.
Když však ze všech stran neustále slýchal jen nejrůznější narážky na činnost spisovně nazývanou „sex“, jako by na světě nic jiného nebylo, usoudil, že přišel čas svou mezeru ve vzdělání nějak doplnit.
Knihovnici ten mladý muž zaujal. Stářím kolem pětadvaceti, tichý a obrýlený, na první pohled student, vybral si publikaci určenou pro trochu nižší věkovou skupinu, knihu Dospívám v muže. Při předkládání čtenářského průkazu zachytil její pohled a řekl, že to půjčuje pro mladšího bratra. Nach, jejž přitom zbarvil jeho líce, vzbudil v knihovnici podezření, že tento čtenář žádného mladšího bratra nemá. Rázem pojala touhu dodat mu nadstandardní službu a k teoretickému poučení v podobě textu nabídnout praktickou realizaci.
Vladimír vůči té smělé knihovnici kupodivu necítil nedůvěru jako vůči jiným mladým ženám. Poté, co se vzájemně představili, se v její výjimečnosti utvrdil: žádná z jeho spolužaček ani kolegyň v archeologickém kroužku se nejmenovala Viktorie. Vladimíra tak nestačilo ani vyděsit pozvání na večeři k ženě, již před pár minutami neznal, a přijal je, aniž by se zeptal, zda budou knedlíky, nebo řízek.
Druhý den po večeři s knihovnicí otevřel Vladimír publikaci, kterou všechno začalo, a zjistil, že ji číst nepotřebuje: to, co v knížce stálo, už věděl. Znal dokonce i podobu ženských pohlavních orgánů a příliš jej neznepokojovalo, že pouze vnější, a nikoli ve vnitřním průřezu. Po krátké úvaze dospěl k závěru, že druhou takovou nenajde, i rozhodl se s ní oženit.
Viktorie pochopila, že Vladimír není muž jako ti ostatní, a proto zachovala klid, když ji dva dny po svém zasvěcení požádal o ruku. Řekla ano a nelitovala toho ani poté, co vyšlo najevo, že manželova chuť k opakování aktivit z jejich prvního společného večera není kdovíjak valná. Měla daleko k ženě posedlé sexem, a přece se jí ho s Vladimírem nedostávalo.
O víkendech Viktorie doufala, že jej donutí k plnění manželských povinností, leč Vladimír nacházel tisíc a jeden důvod, proč s ní neulehnout na lože dřív, než upadne do hlubokého spánku. Později by bývala přísahala, že se do maratónského běhu zamiloval hlavně proto, že býval spojen s časově náročnými přesuny z místa na místo, a jedna akce tak i s cestou spolehlivě zabrala víkend až do nedělního večera.
Vstup do politiky znamenal pro Vladimíra velké zadostiučinění. V duchu jej přirovnával k nalezení pokladu, o němž v mládí snil. Jeho stranický šéf mu sice v mnohém připomínal třídní grázly, kteří se mu v dětství tolik protivili, leč Vladimír na sobě nedal nic znát. Přišly vítězné volby a jeho šéf jej vzal do vlády, kterou utvořil. Jednou v noci se Vladimír ve slabé chvilce Viktorii svěřil, že ten člověk bude jeho smrt. Pronáší prý veřejně taková slova, na něž by se on sám styděl byť jen pomyslet.
Nakonec šéf odešel do důchodu a Vladimír zaujal jeho místo.
Večer po jmenování nalezl doma na stole jakýsi předmět: starou, zažloutlou publikaci s číselným vlisem v rohu obálky.
„Cos to přinesla?“ kývl na manželku.
„Pamatuješ?“ zeptala se Viktorie.
Vladimír se usmíval.
„Pamatuješ si, Vladimíre, na ten den, kdys tuhle knihu položil přede mě na pult? Říkals mi, žes ji pak ani nečet. Schovala jsem ji a myslela jsem, že bys to teď, když jsi povýšil, mohl dohnat.“
Bezbarvým hlasem řekl: „Pokud sis toho všimla, tak mužem už dávno jsem.“
Viktorie věděla, že s Vladimírem se nemá cenu přít, a knihu zase uklidila. Nemá-li muže, má aspoň premiéra. Kterou ženu potká takové štěstí?
Hustler, únor 2004
