Falešní milenci

Vrtá mi občas hlavou, proč to dělají, falešníci. Mám na mysli muže a ženy, chlapce a dívky, kteří(-ré) s gustem tahají za nos ty, kdo k nim vzplanou milostnou vášní a neprozřetelně jim ji vyjeví. Kdyby takových výtečníků nebylo, nebylo by ani něčeho, co Miroslav Plzák nazývá “kalamitním vztahem”. Jde o vztah, v němž se jeden trápí a souží svými city, které bolí tím víc, čím víc se vzdaluje jejich naplnění, zatímco si ten druhý chladně vychutnává své lacino získané vůdcovství. To by se mělo zakázat, ne? Když mohli lidovečtí poslanci Karas, Kasal a spol. navrhnout zákon, na jehož základě by šel do báně lékař, který provede interrupci, proč nezavřít, až zčerná, někoho, kdo podle zneužije milostných citů, jež k němu kdosi chová? 

Poslanče Karasi, zde máte příležitost ukázat svůj smysl pro elementární spravedlnost. Myšlenka zákonné ochrany nenarozeného plodu je nesporně bohulibá, ale kdy začneme chránit cosi ještě zranitelnějšího a zrození lidského embrya v nejednom případě předcházejícího, totiž milostný cit? Tuto oblast náš právní řád bohužel zcela opomíjí a ani Zemanova legislativní smršť následovaná Špidlovými tornády prozatím nápravu nezjednaly. Nemá-li se k činu vláda, iniciativa je – jako v případě zákazu interrupcí – na parlamentu.

Vím, bratře Karasi, že neznáte mou kamarádku Eriku, tudíž asi nejste v obraze o faktech, jejichž znalost by vás přesvědčila o nutnosti postihu falešných milovníků. Eričin život se vážně zašmodrchal, když se tahle důvěřivá dívka vydala napospas floutkovi, který – jsa poněkud přitroublý a navrch nervově labilní – by za jiných okolností nemohl nikterak narušit její duševní rovnováhu. Leč okolnosti byly takové, že v Eričině mozku uvedly do chodu takzvanou chemii (lidově se tak označuje zatmění rozumu), a ona v tom muži zničehonic spatřila krásného, šlechetného prince z pohádky i přesto, že byl pomenší, olysalý, lehce přihrblý a ze zad a ramenou mu jako nějakému vlkodlakovi rašily trsy černých chlupů (což tedy vyšlo najevo až poté, co se před ní svlékl). Navzdory zřejmým znakům ošklivosti nezbývá než uznat, že fyzická krása je věcí osobního vkusu; na poli charakteru je situace přece jen o něco přehlednější. 

Pod vlivem zmíněných chemických reakcí, jež proběhly v jejím mozku, Erika jednoho večera toho chlápka celá zhypnotizovaná následovala kamsi do soukromí. Tam pak mezi nimi došlo k něčemu, co by odborník nazval přerušeným koitem (coitus interruptus), laik jednou nepovedenou šukačkou. Moje shovívavá kamarádka nezvyklé sexuální počínání onoho hejska v duchu přičetla jeho citlivosti a nesmělosti, čímž v sobě odstranila poslední překážku k tomu, aby se do něho bezhlavě zamilovala. 

Začali se scházet, velmi nepravidelně, protože on byl podle svých slov mimořádně pracovně vytížen a vyhradil si právo kdykoli – i docela na poslední chvíli – odvolat své slovo. Stalo se třeba, že se vypravila na smluvenou schůzku a cestou v autobuse jí na mobil došla zpráva, ať nikam nejezdí (naléhavá pracovní povinnost), pročež se zklamaná musela vrátit. Nevěděla tak dne ani hodiny. Pokaždé, když se mu svěřila se svými pochybnostmi o jeho vztahu k ní, napsal jí krátkou lichotivou esemesku o jejích vlasech, očích, těle a osudovosti jejich setkání, již si ona v duchu přeložila jako vyznání lásky. Činy nenásledovaly, avšak Erika chtěla raději věřit krásným slovům než trpké realitě, byť by bila do očí, a propadala se stále hlouběji do propasti. 

To, co činí zamilovaného tím nejslabším tvorem na světě a objekt jeho citů naopak tím nejsilnějším, je zoufalý, na první pohled viditelný strach prvního ze ztráty toho druhého. Ani Erika si zaboha nedokázala představit, že by něco tak krásného, jako byl cit, který si vysnila, jednoho dne skončilo. Ten chytrák velmi brzy pochopil, že je pro něho schopna učinit cokoli. Tak se stalo, že pojížděla – a ráda! – dle jeho instrukcí udávaných z mobilního telefonu po pražských předměstích a následovala nesmyslných pokynů k přemisťování z místa na místo jen proto, že někde v cíli šíleného orientačního běhu doufala spatřit jeho blyštivou lebku. Štěstí, že se držel ještě vcelku zpátky a nikdy jí například neuložil vzít do ruky nůž, někoho s ním zabít a pak si vybrat odměnu v podobě rande před kremační pecí. Třebaže bezpečně vím, že Erika nikdy netíhla ke zločinu, za to, jak by se v takovém případě zachovala, bych ruku do ohně nedal. 

Spíš než druhé ovšem nešťastně zamilovaní likvidují sami sebe. Také Erika očividně scházela, chodila jako náměsíčná a nebyla v zásadě s to zaměstnávat se ničím jiným než svým vlastním hořem. Člověk zaklíněný v osidlech lásky neuvažuje racionálně a nedílnou součástí jeho psychiky jsou sklony k sebedestrukci. Slyšíte, poslanče Karasi, vy, kdo hájíte život, neměla by ruka zákona nemilosrdně dopadnout na toho, kdo podněcuje lidský zmar? 

S Erikou to naštěstí dobře dopadlo. V době, kdy začínalo vše zavánět sebevraždou, objevil se jiný chlapík, který v ní znovu uvedl do chodu chemické reakce, o nichž se už zdálo, že se jí stanou osudnými. Erika elegantně přestoupila z jedné bárky na druhou. Ta nová se s ní zatím tolik nehoupe, a tak v ní třeba ještě někam dopluje. 

Šťastné rozuzlení příběhu mé kamarádky vás na každý pád, poslanče Karasi, nezbavuje morální povinnosti jednat! Jde přece o člověka, potenciálního strůjce nového života, o němž nelze s určitostí říci, kde vlastně začíná a kde končí.

Hustler, srpen 2003