Chvála zoofilie
Martin Daneš
Když o něčem mluvíte, máte o tom mít aspoň nějakou páru, jinak se vám může stát, že u lidí, kteří o věci vědí víc než vy, budete za idiota.
Tak například na mou poznámku, že mám doma papouška, už několik lidí – byly to vždycky ženy – zareagovalo slovy: „To já bych ptáka nemohla – se zvířetem se potřebuju mazlit.“
S papouškem že se nedá mazlit? Jak jste na to, prosím vás, dámo, přišla? Vypadá to, že vlastní hlavinkou, a v té toho asi moc nebude, co? Tohle jsem jim tedy neřekl, ale přiznám se, že jsem si v tu chvíli něco podobného myslel.
Jak to, že se mě taková ženská, která z opeřenců v životě viděla leda vrabce na parapetu a kuře na paprice, napřed nezeptá „Dá se s papouškem mazlit?“ a místo toho rovnou prezen-tuje své vývody? Zřejmě si o sobě myslí, že má nějakou tu představivost, a představa, jak se mazlíte s vrabcem na parapetu (o kuřeti na paprice nemluvě), je fakt přitažená za vlasy. Naproti tomu mazlení s kočkou či psem si každý nejen lehko představí, ale většina z nás to i dělala. Jenže vlkovi v zoologické zahradě taky neprostrkujete prsty skrz mříže klece, abyste si ho podrbali za ušima. Těžko jednu šelmu poměřovat druhou, stejně jako spolu můžete jen obtížně srovnávat různé opeřence.
Jinou příčinou ženské představy, že se s papouškem nedá mazlit, nejspíš budou malé ptačí rozměry oproti kočce či psu (třebaže sup nebo orel skalní určitě vydají za několik koček – pravda, se supem bych se mazlil nerad) i to, že není chlupatý, nemá hebkou srst (nicméně je zase posetý pírky, rozhodně nejde o žádné holátko).
Nechme toho – analýze absence logiky bychom mohli věnovat celý seriál, a stejně bychom se nikam nedostali. Tak vám raději povím, jak se mazlím s tím svým ptákem druhu Psitta-cus erithacus čili žakem. Předně to není žádný vrabec, ale ani orel nebo sup. Když mi rozčepýřený sedí na rameni, mám pocit, jako bych tam měl malou slepici-nosnici. Tenhle dobrý tvor nejenže nemá nic proti mazlení, on je dokonce vyhledává (pravda, ne pokaždé, někdy trucuje a vzpouzí se, ale se ženskými to nebývá jiné). Mým napřaženým prstům nastrkuje hlavu, krk, bříško… je to dokonce jediný papoušek ze všech, co znám, který mě pustí i pod křídlo; pod dotekem je nadzvedne a ohlédne se po mně, jako by chtěl říct:
„Podrbej mě pořádně pod ramenem, totiž pod křídlem!“
Místa na těle, která mi nastaví, hladím nejprve jedním prstem, čechrám přičinlivě peříčka, pak dvěma, palcem a ukazováčkem obejmu křehký krk a sevřu mezi prsty, pod načech-ranými pírky nahmatám tenkou špejličku krční páteře – stačilo by udělat „lup!“ a… nic takového ode mě nečekejte (přece jen, stál mě patnáct tisíc).
Když hladím svého Psittaka na bříšku, čas od času mi místo bříška podstrčí prdelku – tedy je to pták, tudíž žádnou prdel nemá, alebrž kloaku (že jste to nevěděli? Nevadí, díra jako díra). Spodní část trupu nadzdvihne do výše, prdelku, vlastně kloaku celou tak nějak otevře a z ptačího hrdélka vyjde usedavý sten: „U-u-u-u-u-u-u!“
On to není ani tak sten jako spíš projev silného rozrušení či vzrušení. Jo, zapomněl jsem říct, že můj papoušek není žádný papoušek, ale papouščí slečna. A – bohužel pro ni – široko daleko v jejím dosahu se nenachází žádný papouščí chlap, jen já. Tedy já samo-zřejmě žádný papouščí chlap nejsem, ač mě z toho některé mé kolegyně už podezřívaly.
Ze začátku, když jsem svoji papouščici drbal a ona na mě takhle vystrčila a otevřela svou kloačí prdelku, byl jsem zhnusen a v mžiku od ní odtáhl ruku. Tohle nebudu podporovat, vyplísnil jsem ji za jejího neustávajícího nářku.
Když se táž situace opakovala podvacáté, řekl jsem si: Může ona za to, že má spády? Pokud se mi takhle podbízí, bude to nejspíš tím, že jí nejsem zcela lhostejný. Trochu mi to polichotilo, no nedivte se, pánové: vám to nic neudělá, sesype-li se pod vaším lehkým dotekem slečna o 38 let mladší než vy? Zachoval jsem si však chladnou hlavu, připouštěje, že k nějakému extra naparování není důvod, nezná-li moje malá papouščice nikoho než mě, a nemá proto srovnání. Na druhou stranu jsou to jen takové pofidérní výhrady: jak můžu předem vědět, že bych neobstál v širší konkurenci?
Tehdy jsem si řekl: Líbím se jí, jasná zpráva. Ona mě sice zas tak nepřitahuje – je hezká, ale na můj vkus poněkud malá, pernatá, a navíc s velkým zahnutým zobanem, takovým, jaký neměla ani baba Jaga. Na líbání nic moc, ale nemusím se s každou, s níž si něco začnu, hned líbat, no ne?
Pak jsem to – co vám mám povídat – na ni vytáhl. Moje papouščice koukala, tohle tedy ještě neviděla. Leč – jak jsem říkal – ona není zrovna můj typ, a tak můj úd nejevil známky života. A i kdyby jevil, stejně bych s ním moc nenadělal. Rozměrově by si zhruba odpovídali, což by byl problém: do kloaky bych se nepropasíroval, ani kdyby mi ji ve snaze vyjít vstříc roztáhla na maximum.
Střízlivě vzato, petting taky není špatný, napadlo mě, schoval svůj nástroj a na útěchu jí nabídl opět své obratné prsty. Od té doby si moje malá papouščice společné mazlení velmi užívá; svědčí o tom její hlasité „U-u-u-u-u-u-u!“, které svou intenzitou předčí i řev skupiny AC/DC z hi-fi věže souseda od vedle.
Tohle všechno ženy, s nimiž se bavím na téma papoušci, nevědí. Kdyby to věděly, možná by změnily svůj názor na chov opeřenců a k psíkovi, co svým drsným jazýčkem vysuší kdejakou vlhkou dečku, by si přikoupily i pořádného ptáka. Doporučuji tukana – ten má největší zobák.
Hustler, duben 2003
