Čeňková for ever
České televizní seriály jsou fenomén. Nejen proto, že je každý z produkce naší, tedy České televize v tisku objektem sáhodlouhých rozborů, kreslí se genealogické stromy mapující rodinné vazby hrdinů a přemítá se o tom, jak to s kým asi dopadne. (Vdá se nakonec ta doktorka Čeňková, nebo zůstane na ocet? Vždyť je přece pořád tak hezká a navíc sympatická!) Fenoménem jsou hlavně díky faktu, že z nich silně čiší duch doby. To se samo sebou rozumí, řeknete si. Jenže on to není duch doby současné; duch českých televizních seriálů uvízl kdesi v hloubi sedmdesátých let minulého století, kdy se seriál na obrazovkách ČsT naplno prosadil coby svébytný žánr. První, co diváka uhodí do uší (vím, že divák by měl z definice být uhozen spíše do očí, ale každý divák má taky uši, no ne?), je melodramatický hudební podkres tendující k žánru, jejž bych pracovně nazval romantickým klavírem Jiřího Maláska. Čím je scéna zamýšlena jako srdceryvnější, tím vystupuje klavír výrazněji z houštiny ostatních nástrojů a klavíristovo preludování je naléhavější. Scény z interiérů – domácností, chodeb škol, učeben, kanceláří, nemocničních pokojů a kaváren – jsou statické (hrdina se nanejvýš zvedne ze židle a při svém monologu prudce zagestikuluje rukou nebo ke stolu v kavárně přistoupí číšník) a rovnoměrně se střídají se scénami z exteriérů – procházkou v parku, vystupováním z auta nebo setkáním na chodníku. Rovněž exteriérové scény jsou převážně statické, proto úplně stačí, aby malý kluk prolétl ulicí kolem dvou rozjímajících hrdinek, a divák se vyrušen probírá ze sna.
Mimořádné oblibě se nadále těší scény z jedoucího automobilu, kdy spolu na předních sedadlech vedou dlouhý dialog řidič se svou spolujezdkyní. Oproti starým českým filmům ze třicátých let neběží za hlavami obou jezdců film s ubíhající krajinou (auta tenkrát nemívala střechu), přesto iluze skutečné jízdy není o moc větší. Vyhledávané jsou i scény od jídelního stolu, kde sedí u večeře otec s dětmi a stojící maminka se zástěrou kolem pasu jim z mísy rozlévá do talířů polívku či nakládá maso ke knedlíkům. Zatímco detaily kuchyňské linky v pozadí s plynoucím časem prošly jistými inovacemi (přibyla myčka atp.), chovám podezření, že porcelánová mísa v maminčiných rukou je stále jedna a táž. Nebo aspoň od jednoho výrobce.
V amerických filmech z hollywoodské produkce se také často vyskytují scény u jídla, ale tam jde obvykle o snídaně: rodina se po ránu sejde u stolu, dospělí se chystají na odchod do práce, děti do školy a ve vzduchu visí očekávání příštího. České seriály vsadily na večerní rodinné stolování spojené se vzájemným bilancováním toho, co se za den (poslední tři dny či týden) odehrálo. Prosím, nepřeslechněte zvukovou smyčku provázející záběry z večeří, v níž za hlasy hereckých protagonistů zní cinkot kovových příborů o porcelán. Vypadá to, že hrdinové českých seriálů by se bez ustavičného břinkání vidliček a nožů o talíř vůbec nenajedli.
Sex? S tím je to vážně problematické. Pokud se tvůrce nespokojí s tím, že souložení seriálových párů jaksi vyplývá z kontextu a odhodlá se k natočení přímé postelové scény mezi mužem a ženou (o kombinacích žena-žena, muž-muž, žena-zvíře či muž-zvířetice nemluvě), jsou u toho zpravidla oblečení, případně je žena polosvlečená nebo svlečená, leč kamerou snímaná zezadu, a muž hypochondricky zachumlaný v peřinách. Obdivovat lze u ženy zejména vlasy, krk a šíji, u muže pak obličej a kus chlupatého lýtka v případě, že mu jedna noha cudně vykukuje z pod pokrývky.
Rovněž mluva seriálových protagonistů je naprosto specifická. Nemalujte si, že by byť vzdáleně připomínala to, jak se běžně vyjadřujete vy nebo lidé z vašeho okolí. Hláškami typu „Čekala jsem, že se systémová změna promítne do změny v chování lidí, ale dnes vidím, že jsem byla naivní“ se to v novodobých českých seriálech jen hemží. Duchem tím navazují na bodrá rozumování okresního stranického tajemníka ve stylu „Lidi se nemají přizpůsobovat straně, to strana je tu přece pro lidi!“ Poučení jsou kvůli stravitelnosti podávána v lidovém balení, pokaždé z nich však trčí vztyčený ukazovák zvěstovatelů socialistické morálky, respektive vyššího principu mravního. Topornost ve vyjadřování je záměrná, jde přece o uměleckou stylizaci, nikoli o zobrazení reality takové, jakou ji známe.
A jsme u jádra pudla. Novodobé české seriály opravdu nepíší a nenatáčejí lidé vězící svým uvažováním hluboko v minulosti, jak by podotkl nějaký škarohlíd. V přístupu tvůrců je naopak promyšlený záměr: sedmdesátá léta na obrazovkách považují za adekvátní odpověď na neustále vzrůstající poptávku po stylu retro. Mají-li dnes největší úspěch zpěváci Karel Gott a Helena Vondráčková, proč nevsadit na tutéž notu v televizní dramatické tvorbě? Proto nová Nemocnice na kraji města kopíruje tu předlistopadovou natolik, že kdyby herečtí představitelé nebyli na první pohled o tolik starší, mohl by u diváka snadno vzniknout dojem, že nejde o pokračování, nýbrž o jakýsi úvod ke zmíněnému seriálu.
Kdyby se české seriály podobaly skutečnému životu, byly by ještě fenoménem? Na tuto řečnickou otázku nelze než odpovědět záporně: jen tak, jak se točí, se nějak odliší od té záplavy sériové hollywoodské produkce. A co je české, je přece hezké.
Hustler, leden 2004
