Žijme teď
Pavel Kačer
Sakra, kde mám brejle!“
Místo, abych se v klidu věnoval výběru zboží v přeplněných regálech, šátrám po kapsách a v tašce, protože bez několika dioptrií si už připadám jako slepé kuře, co u cesty marně hledá rozsypané zrno. Jaképak zapírání, bez brýlí na čtení už dneska nenakoupím to, co chci, a rozhodně ne za tu cenu, kterou slibují v akčním letáku. Vždycky pak dostanu vztek na obchodníky, kteří se podbízejí mladým a na dříve narozené zákazníky vůbec nemyslí anebo využívají jejich snížené schopnosti správně a rychle se rozhodovat. No, lepší už to nebude!
Když mě přejde nával vzteku a vrátí se duševní pohoda, zavzpomínám na nakupování za časů dávno minulých. Všechno se od té doby změnilo. Tam, kam jsme kdysi chodili do ošuntělé samoobsluhy, vyrostly obrovské hypermarkety či se zrodily labyrinty nákupní center. V nich se tlačí davy s hlubokými nákupními vozíky, jež bývají zpravidla naplněny až po okraj. Když někdy nostalgicky sleduji v televizi Ženu za pultem, vidím drátěné nákupní košíčky a přehlídku socialistického konzumu v regálech, nemohu se neubránit údivu. Jak jsme tenkrát mohli přežít?
Víc než rozdíl v množství si však uvědomuji úplně jinou úroveň služeb. Když jsem před čtvrt stoletím přišel do zeleniny, vystál si v zástupu u pultu kratší či delší frontu, byl jsem vydán zcela na milost a nemilost prodavači. Co nabral do sáčku, odvážil a jakou vypočítal cenu, bylo zcela na něm. Teprve doma jsem zjistil, že některá rajčata jsou nahnilá, brambory prokvetlé plísní, mrkev nevábného vzhledu obalená hlínou… a celý nákup předražený o tři, pět i více korun.
Proč to připomínám? Protože lidé na to rádi zapomínají. Jak by se dnes tvářili, kdyby si v prodejně nemohli ovoce a zeleninu kus po kuse sami vybrat, navážit a na digitální váze zjistit hned i cenu? V socialistickém krámě, kde to tehdy páchlo shnilotinou (čerstvé výpěstky směřovaly nejprve do skladu), musel být zákazník rád, že vůbec požadované zboží měli.
Jak člověku přibývají léta, je naprosto přirozené, že se vrací do dob mládí a staré časy si idealizuje. Ve vzpomínkách ožívá to pěkné a tehdejší těžkosti už ho netíží. Zdraví sloužilo, dobrá nálada nechyběla, i to počasí bylo mnohem lepší než teď. A pak není divu, že se mu skutečnost a výhled do budoucna zdají poněkud truchlivé. Kdekdo se pak uchyluje k láteření a blbé náladě. Škoda, protože s těmito „brýlemi mámení“ na nose podléháme klamu. Nedokážeme prožít spokojeně přítomnou chvíli, přestože za pár let na ni budeme nostalgicky vzpomínat jako na staré dobré časy. Takhle to prostě chodí u nás lidí bez ohledu na právě psané století, společenský systém, životní úroveň i barvu kůže.
Nechci končit fatálně, pesimisticky, bezvýchodně. Připomínám si, že duchovní lidé vždy věděli, jak na to. Vždyť základem meditace je prožívání přítomné chvíle, intenzivní uvědo-mování si teď. Není to z nouze ctnost. Je to vůbec to nejlepší, co máme.
3. 1. 2011
