Vražda sněhuláka
Pavel Kačer
Když napadl na sídlišti počátkem ledna sníh, všichni se zaradovali. Špinavá šeď zmizela, chodníky, ulice, trávníky, auta přikryla nová bělostná peřina. Připadali jsme si na okraji Prahy jako ve Špindlu o Vánocích a těšili se na nastávající víkend. U paty domu se narodil sněhulák. A ne ledajaký. Stál tam v nadživotní velikosti a s černým plastovým kbelíkem na hlavě vypadal jak kapelmajstr hornické kutálky. Oči i obočí měl vyvedené ze šišek, nos mrkvový, tvářil se dobrácky až vesele. Dělal nám tam společnost, kolemjdoucím rozdával dobrou náladu.
Neuběhl ani měsíc – tři desítky dnů praštícího mrazu, chumelenic, naklouzaných chodníků – a lidé už té ladovské zimy měli po krk. Po jedné, zvláště hrozivé noci, jsme našli sněhuláka rozlomeného na tři kusy. Kdosi, možná sám tvůrce, si na něm vylil veškerou zlost. Nakopal mu prdel. Za počasí, za krizi, za Klause, za protivnou manželku… Torzo sněhuláka neslo stopy bot mužské velikosti. Sněhulák pryč, dobrá nálada pryč, místo nich jen smog a těžká mysl.
Jak označit takový čin? Nemusel jsem dlouho přemýšlet: byla to vražda. Vražda sněhuláka! To slovo mi do úst vklouzlo samo poté, co jsem usedl k obrazovce a začal konzumovat svou denní dávku emocí s názvem Televizní noviny. Reportérka Novy tam hovořila o komandu společnosti ČEZ, které se na boj proti bezbranným odběratelům elektřiny cvičilo vražděním slepic. Planoucí výraz v očích a hystericky zvýšený hlas nemohly nechat nikoho na pochybách, že nešlo o nějaké bagatelní zabití, ale rovnou o vraždu 1. stupně z obzvláště zavrženíhodných důvodů.
Hned jsem si představil, jak mi do bytu vniká komando ČEZu a s dýkou na hrdle či s ústím ostře nabité armádní pistole na spánku mne nutí zaplatit fakturu za spotřebovaný proud. Potím se hrůzou, blekotám nesouvisle, zoufale šátrám po peněžence. Ozbrojenec má sadisticky roztaženou hubu od ucha k uchu a hrozivě cení své bílé tesáky.
Nemusím nijak přepínat svou fantazii. Viděl jsem to opravdu na vlastní oči. Jak URNA vtrhla do banky se samopaly, v neprůstřelných vestách a kuklách na hlavách. Elitní policajti, po zuby ozbrojení, zasahovali v IPB proti bílým límečkům. V sázce byly dokumenty, dlouhé sestavy číslic a výsledovek, choulostivé hard-disky. Akce se povedla. Bankéři se nezmohli na sebemenší odpor, natož aby stačili sáhnout po zbrani. IPB mohla být za korunu předána konkurenci. Novináři mručeli blahem.
Večer zase sednu k televizi. Bez ozbrojených komand a vraždění slepic si už svůj život nedokážu představit.
12. 2. 2010
