Velmi vyspělá civilizace
Pavel Kačer
Ve svém věku jsem se naučil značné opatrnosti, leč v hrudníku mi stále tepe srdce nadše-ného experimentátora. Miluji vše nové, účelné a efektivní, i když jsem se taky několikrát spálil. Ale říkám si, že lepší je se občas originálně zmýlit, než nudně plout s davem a po-malu klopýtat vpřed zlatou střední cestou.
Proto jsem dlouho neváhal, když se u nás s nabídkou peněžních služeb objevily první inter-netové banky. Nasypal jsem do jedné z nich celou svou hotovost a liboval si, jak mi virtuální finanční dům ochotně slouží bez poplatků a pravidelně připisuje slušné úroky. Prostě pokrok nezastavíš, připomínal jsem si známou pravdu a spokojeně mnul ruce u klávesnice počítače. Mzda pokaždé dorazila na účet, platby byly realizovány obratem ruky, výpisy spolehlivě každý měsíc plnily e-mailovou schránku.
Tuhle se mi však přihodilo něco nečekaného. Když jsem potřeboval předisponovat menší obnos do webového obchodu, platba se zablokovala, protože mi na mobil nepřišel auto-rizační kód. Chybička se vloudila. Zopakoval jsem celou transakci několikrát, se stoupající nervozitou. Dospěl jsem však vždy jen k momentu, kdy jsem měl vložit údaj ze SMS. Jenže můj telefon dělal stále mrtvého brouka.
Zdravě naštvaný volám na klientskou linku. Ženský hlas z automatu po mně chce heslo, které pochopitelně neznám. Praštím telefonem a začínám přemítat nad výhodami interne-tového bankovnictví. Pak opět vytáčím číslo svého bankovního domu. Bez odezvy! Telefon volá do prázdna a stejná reakce se v pravidelných intervalech opakuje i později. Odhazuji přístroj a propadám depresi. Pro pána krále, kam jsem to vlastně dal své peníze? Slušná odpověď mě v tu chvíli nenapadá.
Příběh dospěl naštěstí druhý den ke šťastnému konci. Linka pro klienty opět fungovala a později se mi podařilo zprovoznit též internet banking. Nic z mých peněz nezmizelo, s obnosem jsem mohl nakládat podle libosti, důvěra ve virtuální finanční ústav se pomalu začala obnovovat. Avšak něco z těch obav zůstalo.
S odstupem a chladnou hlavou jsem začal přemýšlet nad životními jistotami. Když jsem si šel před čtvrtstoletím pro výplatu, dostal jsem do ruky obálku s bankovkami a mincemi. Pravda, nebyly podloženy zlatem, jen lidskou prací, která tehdy za moc nestála, ale mohl jsem se s nimi polaskat. Nyní už mzdu dostávám ve volně směnitelné měně. Ale co dostávám? Na obrazovce počítače si prohlížím jen sloupce „má dáti – dal“. Někdy mi číslice udělají radost, jindy přidělají vrásku na čelo. Ale koruny jsou to jen virtuální, nemohu si je vzít do ruky a zvážit. Počítačovou sítí mi chodí vlastně jen elektronické impulsy, sestava jedniček a nul.
Z lítosti nad ztrátou výplatních sáčků, šustivých bankovek a cinkajících mincí propadám filozofickým náladám. Stávám se obětí doby. Opouštím tento fyzický svět a stěhuji se do kyberprostoru. Už jsem tam převedl své peníze, vyrážím za obchody, rozjíždím pletky se ženami. Sousedy v domě nezdravím, vyhýbám se jim, ale na Facebooku zoufale hledám přátele z druhého konce světa.
Nic proti, ale co když do toho vypnou proud? Přestane fungovat lednička, zmizí mé peníze a umenší se i má existence. Nezbývá než spoléhat na to, že black out nepotrvá dlouho a situaci zachrání záložní zdroje.
Co však po mně jednoho dne zbude? Budou-li mít archeologové štěstí, najdou dlouhé se-stavy jedniček a nul. A řeknou si:
„Panečku, to byla ale vyspělá civilizace!“
19. 5. 2010
