Velká voda jako daň z ignorance
Pavel Kačer
Na každoroční povodně jsme si už zvykli. Když voda nezatopí půl republiky, přijdou na mnoha místech aspoň lokální záplavy. Nedivil bych se, kdyby vědci vyzkoumali, že naše země se pomalu propadá pod úroveň moře a doporučili nám nějaké „účinné“ opatření, jak tomu zabránit.
Pro toho, kdo si už povodeň prožil na vlastní kůži, představuje každý vydatnější déšť noční můru a zvedající se hladina potoka tu nejúděsnější podívanou. „Co nám to ta příroda jenom dělá?“ ptají se lidé zoufale. Zapomínají, že za většinu problémů s velkou vodou si můžeme sami. Už dlouhou dobu totiž děláme vše pro časté a ničivé povodně a neomlouvá nás ani to, že si to ani neuvědomujeme.
Před pár desetiletími jsem byl na exkurzi v Krkonošském národním parku, abych se na vlastní oči přesvědčil, jak rychle z horských hřebenů a úbočí mizí lesní porosty. Lesy se dusily v oblacích smogu, který vytvářely obří elektrárny v ČSSR, ale i v Polsku a NDR. Socialistická ekonomika potřebovala hodně elektrické energie a nechtěla utrácet za obrov-ské odlučovače popílku, natožpak za technologicky náročné odsiřovací zařízení. Lesáci už tenkrát upozorňovali na to, že se v našich horách rychle zhoršují vodohospodářské poměry a důsledkem budou časté záplavy. Nikdo jim nevěnoval větší pozornost.
Ještě dříve, v padesátých a šedesátých letech, v době kolektivizace a rozvoje zemědělské velkovýroby, se zcelovaly pozemky, vytvářely velké širé rodné lány, likvidovaly meze, remíz-ky a další krajinotvorné prvky s protierozním účinkem. Soukromí sedláci, kteří o svá pole s láskou a znalostí pečovali, skončili v lepším případě v JZD, v horším šli „na uran“. Místo nich nastoupily meliorační čety, které narovnaly toky a zabetonovaly břehy řek, říček a po-toků.
Zásady protierozního hospodaření na půdě byly kolektivně zavrženy jako zpátečnické pověry. Ornice, představující největší bohatství každého zemědělce, se začala pomalu stěhovat z polí pryč, zanášela vodní toky, nádrže a rybníky. Na jejich čistění zpravidla chyběly peníze nebo prostě jen dobrá vůle.
Už dvě desítky let sice u nás nehospodaří kolchozy, ale ignorantský vztah k půdě, zvířatům, lidem a majetku přetrvává. V naší obci na okraji Kokořínska spláchla letos velká voda půdu z polí už dvakrát a místní potok, před patnácti lety vybagrovaný, je zase plný bahna. Majitel zemědělského podniku neudělal na svých svažitých pozemcích jediný protierozní zásah, protože to patrně nepovažoval za důležité. Že by odstranil hlínu z potoka, ho ani nenapadlo. A v obci si raději každý hledí svého. Vždyť je viník zde místostarostou.
26. 5. 2010
