Stávka podnikatelů
Pavel Kačer
Když jsem se zamýšlel nad stávkou, již minulý čtvrtek zorganizovaly odborové centrály, dospěl jsem k přesvědčení, že vážné výhrady vůči vládě, poslancům a senátorům, krajským a místním samosprávám mohou mít i podnikatelé a živnostníci. Současně disponují dostatečně účinnými prostředky, aby lidem ukázali, že je mají v hrsti.
Proč by měli zaměstnavatelé ze soukromých firem stávkovat? Odpověď je prostá: v České republice nenajdete skupinu občanů, která by státu tolik odevzdávala a tak málo dostávala nazpět. S vysokými odvody se podnikatelé jakž takž smířili, s nedostatečným či dokonce kontraproduktivním servisem veřejných institucí však nikoli.
Stát válcuje zaměstnavatele
Zdá se, že vše zůstává beze změny, byť neuplyne rok, aby se na jednáních v rámci tripartity nehovořilo o nutnosti zlepšení fungování státní správy. Výsledky, jsou-li vůbec nějaké, neodpovídají úsilí vynaloženému jednajícími stranami.
Bylo by nošením dříví do lesa znovu vypočítávat hlavní požadavky podnikatelské sféry, jsou totiž notoricky známy. Omezení byrokratických překážek k podnikání, fungující právní systém, boj proti korupci… Stát, který by měl být příkladným plátcem v obchodním styku, zneužívá svého výsadního postavení a závazky vůči dodavatelům neplatí včas, zatímco nekompromisně trestá sebemenší selhání druhé strany. Plýtvá veřejnými prostředky, hájí zájmy nátlakových skupin, chová se jako špatný hospodář, naplňuje rčení „po nás potopa“.
Jistě by se našly stovky dalších důvodů, proč vypovědět poslušnost zástupcům vládního establishmentu. A koordinátoři stávky podnikatelů by se též našli, vždyť hospodářské komory, průmyslové svazy, profesní sdružení pracují dobře a dokáží se domluvit.
Konstruktivní byznysmeni
Mám-li však dobré informace, zatím se nestalo, aby zaměstnavatelé s představiteli moci přestali jednat, použili vůči nim výhružek nebo rovnou přistoupili k organizování nepokojů a stávek. A přitom by takové počínání mohli zdůvodnit stejně pádnými argumenty a použít stejné nástroje jako odboráři. Kdyby se zastavila výroba a přestaly fungovat veškeré služby, pocítila by to veřejnost okamžitě. Život v zemi by se zastavil. Nepochybuji o tom, že hněv lidu by se spíš než proti vlastníkům a manažerům soukromých společností obrátil proti politikům a úředníkům, zvláště pokud by akci provázela patřičná mediální kampaň.
A přece ke stávce podnikatelů nikdy nedojde. Lidé v byznysu myslí a jednají jinak: konstruktivně. Ti, kdo šli s vlastní kůží na trh, si uvědomují, že bouchání pěstí do stolu není argument. Násilí a vydírání nebudou nikdy nejvhodnějším prostředkem k prosazení vlastních názorů, blokády a pasivní rezistence nic neřeší. Chce-li se člověk něčeho domoci, musí nejprve sám něco investovat. Pořádnou kuráž, prostředky vlastní i celé rodiny, nezměrné množství energie, nápady a tvůrčí schopnosti. Stále platí české přísloví, že bez práce nejsou koláče. Není to pohodlná a pro každého schůdná cesta, leč pro rozvoj společnosti jiné není. Zvolit si ji nemůže každý, proto u nás nežije deset milionů podnikatelů. Právě tak se ovšem země neobejde ani bez dobrých a spolehlivých zaměstnanců.
Možná to zní banálně, ale blahobyt si nelze vystávkovat. Jediná možnost, jak se jej – spíš později než dřív – domoci, je odpracovat si ho. Bohatství vzniká činorodým, poctivým a dlouhodobým úsilím. Podnikatelé tohle dobře vědí, a proto nebudou nikdy troubit do stávky. Byť mají oprávněný pocit, že stát na nich dříví štípá.
23. 6. 2011
ˑ
