Rodina drží pohromadě
Pavel Kačer
Mám rád pohodlný a bezpracný život. K čemu to věčné pachtění, z kterého jsou jen žalu-deční vředy, srdeční arytmie a věčně upocená pleš? Vždyť si pak člověk v klidu nevychutná všechny ty dary, které nám byly dány k užívání. Pracoval snad Buddha osm hodin denně, musel chodit Ježíš Kristus do fabriky vydělávat na chléb vezdejší, pověsili snad dalajlámovi do jeho paláce píchačky, aby se nemohl flákat? Nic z toho! A po mně by chtěli, abych tvrdě makal od nevidím do nevidím, syčáci! Jenže už dávno jsem pochopil, že lidi se dělí na ty, co pokorně skloní hlavu a podřídí se diktátu společnosti… a na umělce života, kteří si labužnicky vychutnávají každou chvíli v transcendentálnu a vzdorují marnosti. K těm patřím já a vůbec se za to nestydím.
Možná se mě zeptáte, kde na to beru peníze. Odpovím vám otázkou: Kde shánějí prostřed-ky všichni boží tvorové? Cožpak ti ptáčci, kočičky, pejskové a všechna lesní zvířátka umírají hlady? Vůbec ne, Pán se o ně postará. A přesvědčil jsem se o tom, že nenechá strádat ani mne.
Když nemám, tak si prostě půjčím. Začínal jsem s malým dloužkem, jenž od té doby troš-ku povyrostl. Občas slýchávám, že jsem to se zadlužováním už přehnal a měl bych s tím něco udělat. Ale cožpak je nemám pod kontrolou? Zatím se nestalo, že by mi nepůjčili zas. Když se cukali, pohrozil jsem, že nebudu mít na splácení úroků. Dostali strach a dali dohromady překlenovací úvěr.
Nedávno se zdálo, že už to takhle dál nepůjde. Dávám prý špatný příklad ostatním a někteří méně pracovití členové naší rodiny už taky natahují ruku. Půjde-li to takhle dál, mohlo by utrpět dobré jméno, jež všichni tak hrdě nosíme.
Co mi zbývalo? Slíbil jsem, že se polepším. Bez nějakého toho slibu, které beztak nemys-lím vážně, prý už ani floka. Ale znají mě a moc dobře si dokáží spočítat, že chlap, který z vlastního hlubokého přesvědčení nesáhl nikdy na práci, se k stáru jen tak nezmění. Spíš jim šlo asi jen o to, udělat dojem na ostatní, na ty, jimž je potřeba zvednout morálku, kdyby odmítli cvakat.
Ať je to jak chce, včera jsem byl na koberci. Znáte to, ty žvásty o zodpovědnosti, hledání místa, šetření. Sklopil jsem uši, nasadil schlíplý výraz a prohlásil, že se budu snažit ještě víc. Jak jsem čekal, zabralo to a jede se dál.
Našli pro mě peníze, hodně peněz. Aby si někdo nemyslel, že jsme na bankrot. Dobré jmé-no (a panictví) má přece člověk jen jednou.
Jo, rodina, ta holt musí držet pohromadě!
11. 5. 2010
