Profesionálové
Pavel Kačer
Denně projdou mýma rukama desítky tiskových zpráv o velkých, středních, malých, domácích i zahraničních společnostech. Všechny si pochvalují, jak je ta která organizace skvělá, jakých úžasných výsledků dosáhla, jaké smělé perspektivy před ní stojí a že za to můžeme děkovat neustálé péči o kvalitu produktů a zákazníky.
Pokud by se u mě dostavila profesionální deformace, začal bych věřit, že se všichni limitně blížíme naprosté dokonalosti. Ještě pár set sdělení médiím a budeme se místo v českém dolíčku už už vyhřívat na samém Olympu.
Když ale opustím půdu oslavných prohlášení v tiskových zprávách, vypnu počítač a odcházím domů, vstupuji do trochu odlišné reality. V ní, bohužel, nenalézám popisovaný ideál, marně hledám onu dokonale fungující společnost. Naopak narážím na chyby, přehmaty, omyly, nekompetence a další kulišárny. Bývám zklamán o to víc, že jsem právě přestoupil z ideálního světa PR článků a reklamy. Ale abych nemluvil neurčitě a v jinotajích.
Ukonfete nástup, dfeře se sapírají!
V obchodním řetězci, kde pravidelně nakupuji, mě vždycky dostanou. Ceny zboží, které lákají svou lácí zákazníka, při placení u pokladny však prudce stoupnou. Buď zapomněli odstranit starou, akční cenovku, nebo údaj o ceně nesedí ke zboží v regálu. Máte-li dvě dioptrie na každém oku, ne-li víc, určitě na cenovce nepřečtete název zboží, jemuž je určena. Vím, že mnoho lidí na záměnu vůbec nepřijde a zaplatí v dobré víře, že nakoupili výhodně. Ostatním se buď nechce zboží vracet nebo se dohadovat o tom, kdo má pravdu. Protože přicházím z mediálního prostředí, ještě načichlý optimistickým tónem tiskových zpráv, nastává u mě následující reakce: údiv, naštvání, snaha o okamžitou nápravu, vyklizení bojiště, příslib sám sobě, že začnu nakupovat jinde. Další den na něj ovšem zapomenu a situace se opakuje.
S čerstvým nákupem lezu do podzemí metra. Přijede vlak a z reproduktoru se ozve příjemný ženský hlas: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!“ Výzva by mě jako spořádaného cestujícího pohladila po rozjitřené duši, kdyby si dáma nešlapala na jazyk. Tohle mě nazvedne. Když už dotyčná dáma zanedbala logopedickou výuku a se svou vadou výslovnosti se ještě snaží živit, měl by jí v tom někdo zabránit. Buďto reklamní agentura, která si ji najala, nebo dopravní podnik, jemuž dělá ostudu. Nejvíc mě však nenadzvedávají upatlané sykavky (také je nevyslovuji čistě), nýbrž to, že to zejvně nikomu nevadí.
Neumějí mluvit, ani myslet
Když si v klidu domova pustím televizní zprávy, „rostu“ dál. Nenapadá mě jiné vysvětlení, než že v redakcích z neznámého důvodu dostali zelenou lidé s nesprávnou artikulací, nejrůznějšími vadami řeči a zejména s neschopností klást přízvuk na předložky, správně časovat a skloňovat, natožpak vyřknout bezchybně číslo s desetinnou čárkou. Mávl bych nad tím rukou, kdybych nemusel s hrůzou sledovat, jak se všechny ty přehmaty a nepravosti v médiích šíří rychlostí laviny, zakořeňují v široké populaci a následně stávají normou, závaznou pro všechny.
Od televize odcházím otráven, odhodlán najít si potřebné informace na internetu. Sotva se však otevře domovská stránka mého oblíbeného portálu, zaplácne zpravodajské titulky plošný inzerát. Zoufale klikám na křížek v rohu, abych reklamu odstranil, ale drží se tam jak uhlířská víra. Upoutávka na jakýsi výrobek mě vytáčí a já přísahám, že si jej nikdy nekoupím a všem případným zájemcům ho budu rozmlouvat, do roztrhání těla. Ale čert vem přípravek na zdravé klouby! Vadí mi něco jiného: proč inzerent ani redakce serveru nechápou, že je tento způsob propagace kontraproduktivní?
Profesionálové! Prý vůči nim my laici nemáme žádnou šanci a vždy nás dostanou tam, kam chtějí. Panebože, kdyby tomu tak opravdu bylo!
27. 8. 2010
