Odcházení: Havlova poprava
Pavel Kačer
Ještě v disidentských dobách napsal dramatik Václav Havel vynikající esej Moc bezmocných. Nemohl tenkrát tušit, že se jednou zmíněný fenomén obrátí proti němu samému. Od té doby se ovšem mnohé změnilo: z pronásledovaného disidenta se stal zdiskreditovaný představitel mocenské elity.
Odchod z výsluní moci musel být pro Václava Havla traumatizujícím zážitkem, jenž ho pronásleduje dodnes. Zde je třeba hledat okolnosti vzniku divadelní hry Odcházení. Kdyby se podivné postavy, prvoplánové zápletky a typicky havlovské „ptydepe“ dialogy podařilo udržet na prknech, která znamenají svět, mohlo se stát dílkem zpestřujícím repertoár nejedné avantgardní divadelní scény. Vždy by si našlo dostatek diváků oceňujících údajnou myšlenkovou hloubku a formálně rafinovanou jednoduchost. Jenže autor měl větší ctižádost: poskytnout nevšední podívanou široké veřejnosti a představit se jí nejen coby dramatik, ale i jako filmový režisér.
Tušil přitom, že si tak pro sebe upletl oprátku a zinscenoval vlastní veřejnou popravu, při níž mu budou servilně asistovat kamarádi? Domnívám se, že na něco podobného ani nepomyslel. Ještě před uvedením snímku do kin totiž vtipkoval, že pokud se film nepovede, bude tím prvním, kdo to pozná, zavře jej do trezoru, nedovolí uvést a sponzorům vrátí peníze.
Místo trimfu fiasko
Dokončené Odcházení musel Václav Havel shledat zdařilým, protože uvedený slib nenaplnil. Je třeba říci, že – s výjimkou debutujícího režiséra – se snímek rodil za asistence špičkových profesionálů. Štáb byl složen z nejlepších filmařů, herecké obsazení bylo rovněž vynikající, mediální podpora – jak jinak než – frenetická. Scéna k očekávanému triumfu byla připravena. Veřejnost přesto film poctila hlubokým nezájmem. Do kin zavítalo něco přes 40 tisíc diváků. To není ani polovina toho nejčernějšího odhadu producentů.
O samotný film – ať už více, či méně nepovedený – tu ovšem nešlo. Producent Jaroslav Bouček velmi správně podotýká, že nejde o věc diváckou, nýbrž politickou. Lid se zkrátka ke géniovi obrátil zády. Když svůj názor nemohl vyjádřit v přímé prezidentské volbě, chopil se netušené příležitosti naplnit svou moc bezmocných. A snad ani sám Havel nemůže předstírat, že by ono gesto nepochopil. To jsou paradoxy!
25. 5. 2011
ˑ
